Přidat názor k článku Jak se rodí nadstandardně

Ahoj,
moc díky za vzkazík,asi bys koukala jak dokážu sama nad naším osudem někdy brečet,ale je to už teď opravdu jen zřídka kdy.
Je pravda že nám osud hodně zamíchal kartama,ale teď už to beru tak jak to je a je to pro mě opravdu výzva jak naložit se svým životem.
Opravdu mi tato skutečnost víc dala než vzala.Zní to divně,ale fakt to tak beru.
Samozřejmě že to pořád bolí,ale čím déle je to ,tím víc se to dá zvládnout.

Popravdě když se to Kubíkovi stalo tak jsem žili jen ze dne na den,krize byla když nám řekli že je šance mizivá a raději ať na to nejhorší přpravíme jeho brášku -tehdy 4 letého klučinu.To bylo i na mě moc,ale on to pochopil,že se někdy nedá někomu pomoci ani v nemocnici,ale dnes vím jak moc ho to tehdy poznamenalo(dnes je až přecitlivělý ,ale na druhou starnu si dokáže vážit života a ví co je to smrt-definitivní konec-to je taky velké + do života)
Pak když se Kuba probral tak jsem byla několik měsíců v euforii a pak na mě spadnul balvan trpké a tvrdé reality a začala jsem se utápět v sebelítosti a je fakt že mi nebylo moc dobře.
Musím také upřímě říci,že naše manželství tím vším hodně utrpělo v té akutní fázi jsme drželi při sobě,máme jen jeden druhého,(manžel pochoval už oba rodiče a já mám jen mámu která se místo aby mě podržela hned zkraje zhroutila) ale jak byl Kuba doma tak se manžel uzamkl do sebe a vrhnul se do práce a já zůstala sama se vší rehabilitací a tíhou osuda sama,teda se třema dětma.Bylo to někdy zlé a jidy to šlo celkem dobře.
Přežila-li jsem-jsme to.
A ač vím,že to vše ve mě nechalo následky na celý život(př.třeba taková hloupost-už se neumím ze srdce zasmát a mám neustálý strach o život svých dětí),tak pomalu všechny "jizvy" a následky přemáhám a vracím se do normálu.Jsem teď o mnoho bohatší jak pocitově tak zkušenostmi a jsem za to vše ráda.
Jak mi jednou když to bylo moc zlé řekl jeden známý
"Kubíček to přežije,protože si to všichni moc přejeme a protože si právě vás vybral za svoje rodiče a toto je jen zkoušla jak moc ho milujete"

Jsem moc ráda že můj článek přinesl někomu jakýkoliv pocit-prožitek,nebuďte smutní,je na světě moc krásně a Kubíček je na světě mooooc rád.
V pátek se sám prvě pustil a nyní už začíná chodit sám,a dneska ,právě dneska začal něco žvatlat a to je pro mě ten nejkrásnější dar,jednou to přijde a on mi řekně to kouzelné "MÁMO"

Tak všechny máminky dejte velikou pusu svým zlatíčkům a držte se když jde o naše děti vydržíme strašně moc,fakt :o)))))
Mějte se všichni moc krásně a když budete chtít písněte.Zatím ahoj Ivana