Přidat názor k článku Ve škole pohoda – rodina v pohodě a naopak?

Dovolím si připojit pár osobních zkušeností a poznámek.
Mám syna v sekundě na soukromém osmiletém gymnasiu. Je tam proto, že o přechod na gymnasium velice moc stál, v základní škole se mu nelíbilo (a to musím říci, že měl celkem štěstí na učitelky na prvním stupni, převažovaly velmi dobré nad průměrnými a špatnými). Nelíbilo se mu v kolektivu ve třídě, protože měl prostě jiné zájmy. Na gymnasiu si našel kamarády prakticky okamžitě a i u většiny těch, s nimiž nekamarádí zvlášť, nachází postupně zajímavé vlastnosti či názory.
Vyžaduju každý den „raport“ o škole – obvykle v době přípravy večeře. Neptám se na známky, ptám se na to, co při které hodině dělali (učivo nebo cokoli zajímavého se dělo). Známky se dozvídám taky, obvykle nejdřív ty horší, ty lepší si někdy syn nechá pro sebe J. Za hezkou známku (jednička, dvojka) chválím (proč taky ne?), pokud se vyskytnou horší, ptám se, co v testu či při zkoušení zkazil, zda to zkazil proto, že tomu nerozumí (pak navrhnu, jak to probereme, vysvětlím), nebo že nebyl dost pozorný (pak jen konstatuju, že to se občas stává a že ví jistě stejně dobře jako já, že nesoustředěnost není nejlepší pro dobrý výkon kdekoli ) nebo že se to nenaučil (pak pomůžu rozvrhnout, jak se to doučí – kolik který den, je-li toho víc). Kvůli známkám jsme měli neshodu jen jednou, v primě, když se syn nechtěl učit biologii, protože jej nebaví – bylo to hlavně o lenosti (měl velmi šikovnou učitelku, která se snažila, aby je to bavilo a aby nemusela dávat špatné známky). Proto jsem tehdy dala jasné ultimatum, že bude-li mit za techto okolnosti, s takovou vstřícnou ucitelkou (kterou ostatně měl rád ) z biologie trojku, nebudu mu platit dál školné – použila jsem - skoro hnusnou - formulaci, že blbý a líný může být zadarmo na základce a ne za drahé peníze na soukromém gymnasiu. No a protože na gymnasiu se mu jinak dost hodně líbí, známky (a hlavně znalosti) z biologie se poněkud zlepšilyJ.
Musím říct, že si za těch sedm let, co syn chodí do školy, připadám jako exot zvláště na třídních schůzkách, kde základem informace je rekapitulace prospěchu. Připadá mi směšné až ponižující prohlížet si „výplatnici“ se známkami, jako by známky byly ta hlavní informace o tom, co se naučilo naše dítě (pročež si ji neprohlížím, strčím do kapsy a za dveřmi vyhodím). Vždycky jsem učitelku /učitele přerušila s tím, že známky vidím (v notýsku, v žákovské knížce, v indexu), že mne spíš zajímá, jak se syn projevuje při těch kterých hodinách, jestli si máme dát na něco pozor, jestli ode mne potřebují nějaké vysvětlení, pomoc,.... Nejvíc podivu a snad zprvu i skoro nedůvěry jsem budila, když jsem zašla za učiteli předmětů, které syna nejvíce bavily (a kde měl tedy i výborné známky), a když jsem jim vyjadřovala své díky za to, že umí tak zaujmout, a chválila některé zvlášť znamenité způsoby výuky (protože jsem je znala ze synova vyprávění) – měla jsem pocit, že se to snad ani nesluší, jít pochválit učitele a jeho metody J.
Dovolím si říci ještě svůj názor k otázkám, které zazněly na konci článku:
Zodpovědnost za vzdělání nemůže převzít jen škola, protože vzdělání nejsou jen školní znalosti. Do vzdělání patří i spousta poznatků, které dítě získá doma, v kroužcích,... a nejde jen o poznatky „znalostní“ , ale i prožitkové – jak vyjít s vrstevníky, co je čestné jednání, ....
Sám autor říká, že rodina vzdělává taky, ale spíš v dovednostech určených pro život. A já dodávám, že mnohé z nich považuju za mnooooohem užitečnější než školní znalosti (no, přiznejme si, kdo z nás použil v životě znalost o tom, že existují vedlejší věty podmětné a přísudkové – učivo sekundy; kdo z nás si při jedení jahod či jablka láme hlavu tím, jestli jí malvici nebo bobulici – učivo třetí třídy; komu z těch, co nehrají na žádný hudební nástroj, zlepšily hudební vzdělání diktáty z not – praktikovány od třetí třídy po celou dobu i nyní v sekundě)? Zato počítání, přírodní vědy, zeměpis, dějepis by se nám v tomto složitém světě docela hodily a přitom kolik z nás si po absolvování školní docházky nese odpor a zášť k těmto předmětům. Když se ale dítě s tatínkem v dílně naučí opravit elektrickou zásuvku, když se mu při cestování dostane ponaučení o historii či stavebních slozích, významných malířích, stavitelích, když si při povídání o dobrých a špatných věcech kolem nás formuje své názory na fungování společnosti, když vidí, že my rodiče se taky každou chvíli musíme naučit něco nového a nebrbláme přitom, to je vzdělávání, které lze těžko nahradit školními znalostmi.
Přenášení povinností školních na odpolední dobu do domácího prostředí považuju za zvlášť špatnou. Děti tráví od první třídy ve škole tolik času, že chytré a šikovné děti si ty školní znalosti osvojí za dobu ve škole bez problémů, a pro ty méně schopné je odpolední příprava, učení a psaní domácích úkolů jenom na škodu, protože je obírá o čas na vlastní zájmy a relaxaci a je zárodkem nepřekonatelného odporu ke škole a školnímu učení. Argument učitelů (některých), že si tím děti znalosti upevňují, je podle mého falešný, na upevňování je ve škole dost času v prvních ročnících, a komu se to neupevní tam, ten asi spíš bude trpět při další domácí přípravě zvýšenou nechutí až odporem, a ještě jsem neslyšela, že by se někomu upevnila znalost, kterou se učí s hlubokým odporem.

Navíc ve vyšších třídách (a zejména na druhém stupni) je tak vysoký počet předepsaných výukových hodin, že tedy je opravdu těžko si představit, že dítě, které strávilo ve škole devět vyučovacích hodin jeden den a další den má zase šest až osm hodin může ještě několik hodin studovat a připravovat se doma. Kdo z nás dospělých by to po tak dlouhé pracovní době dokázal den za dnem a ještě navíc u firmy či v oboru, který jej nebaví (protože pokud dítě „práce“ školní baví, tak nepotřebuje tak dlouhou přípravu?

Na závěr bych chtěla říci, že i já sama jsem velmi ambiciózní rodič, ambiciózní v tom smyslu, že moc toužím, aby z mého syna vyrostl poctivý člověk se schopností empatie k druhým lidem, člověk s co nejširším rozhledem a zdravým úsudkem (který podle mých zkušeností škola spíš potlačuje než rozvíjí), hrdý, s neponičeným sebevědomím, ale s jistou skromností a schopností pochybovat a snahou dívat se na věci i očima jiných lidí. A samozřejmě bych si moc přála, aby – v životě, jaký si vybere – byl spokojený. Vím, chci toho hodně, a moc bych si přála být si vždy jistá, že dělám to nejlepší, abych k této vizi přispěla (a věřte, že mladý muž ve věku 14 - 15 let vás občas dokáže přesvědčit, že děláte všechno úplně špatně :-))).