Ve škole pohoda – rodina v pohodě a naopak?

Školními neúspěchy dětí se zabývá mnohdy celá širší rodina, zkoušejí se různá řešení, východiska, opatření. Rodiče jsou zváni do školy, hledají se viníci.

Obvyklou reakcí rodičů na školní neúspěch dětí jsou hodinová doučování. Prospěch se obvykle nelepší, zoufalí rodiče děti trestají, hodnotí je jako líné, nepořádné, pomalé. „Na uličnictví pomalý není, k tomu má chuti dost,“ dodávají. Po určité době přicházejí pro radu do poradny.

Už nikdo nemůžeme

Prokáže-li se vyšetřením, že výukové obtíže jsou důsledkem slabšího nadání, dostává se rodičům doporučení, které považují za absurdní. My jim totiž doporučujeme, aby se s dítětem méně učili! Přitom oni přišli s tím, že ani mnohahodinové učení nestačí.

Z hlediska přiměřenosti zátěže je naše doporučení logické. Děti s menším nadáním k učení školní výuka mnohem více zatěžuje a vyčerpává než děti přiměřeně nadané. Potřebují tedy po větším vypětí i více odpočívat. Dostává se jim tohoto odpočinku?

Děti nadané a školou méně unavené mohou po návratu domů běhat venku a věnovat se svým zálibám. Děti s menším nadáním se musejí po návratu domů znovu učit. Přitom jsou mnohdy skutečně velmi vyčerpané.

Únava ze školy se stupňuje další neúměrnou domácí přípravou. Možnost aktivního odpočinku venku – ježdění na kole, hry s dětmi, zájmové kroužky – to vše je možné minimálně. „Až budeš mít do školy vše hotové, “ zní obvyklý argument. Ale to není nikdy! Organismus si od přetížení pomáhá sám. Děti odpočívají alespoň při učení, když nemohou jinak a jindy. Jsou nepozorné, loudají se, pokukují po televizi, ti větší mají pod učením obvykle rozečtenou knížku, jindy utíkají do nemoci (bolesti břicha, hlavy).

Chronické přetížení se přenáší i do dalšího dne a i ve škole začne dítě vypínat: Nedává pozor, vyrušuje, baví se, honí se o přestávkách.

Dítě ve škole neúspěšné je vystaveno denně konfrontaci s ostatními. Ze zkoušení, písemných prací, vysvědčení či nepříliš citlivých výroků ze strany spolužáků, ale někdy i vyučujících, vnímá, že je horší než ostatní.

Co udělá se sebehodnocením, osobnostním vývojem mnoho let neúspěchů?

V praxi jsme mnohokrát zažili děti, které prošly základní školu se špatným prospěchem bez narušeného sebevědomí i s dobrou pozicí mez vrstevníky. Měly ale jiné kvality, dovednosti, schopnosti, kterými kompenzovaly slabší nadání k učení i školní výkon.

Viník většinou neexistuje

Bohužel obvyklou reakcí rodičů na školné neúspěch jsou zákazy oblíbené činnosti. Dokonce i od učitelů rodiče někdy slýchají „zakažte mu, co ho baví“. Výsledek bývá skoro vždy spíše horší. Dítě je apatické, bez jiskry, smířené s osudem.

Na co se má těšit, jaké má perspektivy denní, týdenní? Před sebou má jen nekonečné neúspěchy a učení.

Spornou roli zde hraje existence žákovské knížky. Bývá spouštěcím momentem rodinných konfliktů, poslem špatných zpráv. Rodič si připadá bezmocný, má-li večer výchovně reagovat na něco, co se odehrálo dopoledne ve škole. Žákovská knížka zhoršuje i omezuje komunikaci. Rodič se málokdy ptá na školní prožitky, co zajímavého ve škole dítě prožilo. Chce vidět žákovskou knížku. Nepochybně by bylo lépe, kdyby poskytovala informace pouze organizační, nikoliv prospěchové a kázeňské. Smířili by se s tím ambiciózní rodiče úspěšných dětí?

Jaké otázky klademe my dospělí dětem v období kolem vysvědčení? Opět se ptáme po známkách. Těžké chvíle pro neúspěšné! Vyjadřují snad tato čísla hodnotu dítěte?

Co manuální zručnost, praktická inteligence, schopnost zařídit, schopnost vcítění, pochopení, ochota pomoci druhým? Vyjádří to snad známka?

Nejsou to vlastnosti pro život a mnohé profese zcela prvořadé?

Vedoucí škol v přírodě či letních táborů často potvrzují, jak šikovnější jsou na mnohé činnosti děti školsky neúspěšné, ale praktickým životem vychovávané.

Nehledejme viníka, většinou neexistuje. To pouze každý z nás dostal do vínku jiné předpoklady.

Uvažujme, zda není lepší do určité míry se smířit se slabšími školními výsledky a věnovat se činnostem neméně důležitým, jako jsou společné rodinné výlety, zájmová činnost, rodinné akce apod.

Vím, je to těžké. Odejít od učiva, které nezvládáme a věnovat se „neúčelným“ hrám, zábavám, zájmům, koníčkům. Tyto „neúčelnosti“ přinášejí zisky, které nejsou měřitelné známkami, ale prožitky radosti nejen dítěte, ale i celé rodiny. To může být důležitější než čísla na vysvědčení.

Ostatně, na co vzpomínáme nejraději ze školních let? Jsou to známky či společné prožitky?

Učení je tvrdá práce

Zkusme se někdy podívat na denní režim našich dětí. Nároky škol všech druhů jsou dnes vysoké. Je to nepochybně poměrně tvrdá práce. Počítejme spolu: dopoledne šest hodin náročné výuky pod psychickým tlakem (zkoušení, povinnosti, kázeň, písemky), mnohdy 2x týdně odpolední výuka, k tomu domácí příprava, leckdy doučování, jindy nepovinná výuka jazyků. Zdá se vám to málo?

Proč nám není divné, že naši natěšení prváci během několik let ztrácejí vztah ke vzdělávání?

Na jedné besedě s rodiči jsem chtěl, aby si rodiče představili tuto situaci: Během pracovní doby za nimi opakovaně přijde jejich nadřízený se slovy: „Paní Nováková, myslím, že patříte ke špatným pracovníkům, asi to budu muset sdělit Vašemu manželovi.“ Manžel zareaguje: „Žádné divadlo, žádný seriál, žádné cvičení, žádné kamarádky, dokud se nezlepšíš.“ Nepřipomíná vám to něco?

Maminky spontánně reagovaly: „To bych dala v práci výpověď a rozvedla se“. Na besedy chodí převážně maminky.

Může dát dítě ze školy a rodiny výpověď? Řeší to náhradními kroky (záškoláctví, přepisování známek, zapomínané a poschovávané žákovské knížky, útěky z domova kolem vysvědčení, psychosomatické obtíže).

Domnívám se, že si škola zdaleka neuvědomuje, jak silně ovlivňuje život rodiny.

Cena za úspěch

Rodiče úspěšných dětí jsou pyšní, hrdí a rádi si chodí poslechnout na třídní schůzky, jaké jsou jejich děti a nakonec i oni dobří. Rodiče těch druhých na třídní schůzky chodit postupně přestanou, pocit neúspěšnosti celé rodiny je příliš silný. Přitom jde o záležitost obvykle velmi spornou. S nadáním se děti převážně rodí. Ti nadaní vynakládají mnohdy poloviční úsilí a jsou úspěšní a chválení všemi. Jiní, méně nadaní se snaží více, výsledky jsou spíše horší a hodnocení přesto negativní.

Uvědomujeme si my dospělí, co třeba pro dítě znamená propadnutí? Víme, jaké ponížení a posměch prožívá? Co to dělá s rodiči, s příbuznými? Nejsou škody větší než zisky doplněného učiva?

Nezpochybňuji význam rodinného prostředí, stimulace, pomoci rodiny.

Jenže právě těm neúspěšným obvykle mohou jejich rodiče pouze obtížně pomoci. Mnohdy i oni mívali ve škole podobné obtíže. Mají si zopakovat své tehdejší selhávání? Opět po letech hledání viníků? Nesmyslné trávení vzácného rodinného času nad učením, kterému již po letech nerozumí a vysvětlit neumějí? To vše ve večerních hodinách po návratu z práce? Nebo platit drahé doučování?

I rozhodnutí rodičů o typu školy může výrazně ovlivnit život dítěte i chod celé rodiny. Přáním všech rodičů je, aby to jejich děti dotáhly dále než oni sami. Proto volí mnohdy velmi náročné formy vzdělávání, nechají se nalákat na výuku cizího jazyka v mateřské škole, po druhé třídě základní školy dávají děti na různé typy výběrových škol, poté pokračují přehlašováním na další typ výběrové školy, na víceletá gymnázia…

Přínosné je, že nadané dítě rozvíjí svůj talent ve společnosti obdobně nadaných. Rovněž vyučující bývají obvykle na dobré úrovni. Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, je spíše intelektuální.

Jaké problémy lze čekat?

Dítě opouští kamarády, na které bylo zvyklé. Čeká ho obvykle dojíždění, ráno bude muset dříve vstávat, odpoledne se později vracet. Jeho rozvrh se nebude krýt s rozvrhem kamarádů v místě bydliště a kontakt s nimi bude patrně slábnout. Ti ze školy budou z více míst a po vyučování se rozjíždějí domů.

Může mít i problém časově zvládat mimoškolní aktivity, zájmy, koníčky. V tvrdé konkurenci podobně nadaných dětí čeká dítě více práce a přitom mnohdy zhoršení prospěchu (vysoké nároky).

Ambiciózní děti ambiciózních rodičů s ambiciózními učiteli zvyklými učit nadané děti mohou vnést do třídy zvláštní atmosféru výlučnosti. Běžné přestupky bývají mnohdy dramatizovány. Obvykle značné ambice, konkurence a především orientace na výkon přinášejí mnohdy malou ochotu si pomáhat, spolupracovat. Může převládat závist, přehnané vzájemné porovnávání. Jako by si každý hlídal svůj úspěch a pozici ve třídě.

Odpovídá to mentalitě desetiletého dítěte? Není to spíše svět nás dospělých?

Klasifikace bývá minimálně o stupeň „ostřejší“ než v běžných třídách. Vrací-li se žák z různých důvodů z výběrové třídy zpět do původní, prospěch se obvykle lepší při menším úsilí . Především tam, kde byl přechod do výběrové školy málo uvážený (nadání bylo pouze průměrné), bývá návrat do původní třídy aktem vskutku terapeutickým.

Při rozhodování o výběrové třídě či škole zvažujme i tyto faktory:

Především však musíme znát dobře možnosti našeho dítěte.

Mělo by mít velmi dobré nadání, chuť k učení a dobré školní výsledky. Mělo by být schopné dobře reagovat na změny třídního kolektivu, na větší školní nároky. Je skutečně orientované na výkon? Co s ním udělá více práce a přitom možná zhoršený prospěch? Je mu příjemně v tvrdé a náročné konkurenci? Raději se učí nebo je raději venku s kamarády? Má rádo konkurenci, napětí nebo je raději v klidu s menším úsilím? Nevadí mu zkoušení a písemné práce? Nerozrušuje ho příliš špatná známka? Nebojí se školy?

A jsme na to připraveni my, rodiče?

Zodpovězme si tyto otázky v klidu a zapomeňme na své ambice a někdy nenaplněná přání.

Všichni zakládáme rodiny s nejlepšími úmysly vytvořit dětem to nejlepší prostředí pro jejich výchovu a vývoj.

Bohužel se nám to mnohdy nepodaří, rozvodovost neklesá, pracovní vytížení mnohých je značné.

Většině rodiny by při dnešním pracovním vytížení patrně vyhovovalo, kdyby zodpovědnost za školní vzdělávání na sebe převzala škola.

Rodina samozřejmě také vzdělává, ale to jsou obvykle jiné dovednosti určené spíše pro život.

Odpoledne by rodina svůj volný čas mohla věnovat jiným, stmelujícím společným zálibám a činnostem, výchově, rozvoji jiných schopností a dovedností, aktivnímu odpočinku...

Všichni v rodině by si to zasloužili, moc by jim to pomohlo.

Je to reálné?

Dokázala by škola nepřenášet povinnosti na odpoledne a na rodiče? Je možné, aby učení zůstávalo ve škole? Nejsou naše stereotypy příliš zažité?

Dokázali by se s tím smířit ambiciózní rodiče? Uměli by s dětmi komunikovat o něčem jiném než o učení a výkonu?

Nevím, přemýšlejme a diskutujme o tom…