Přidat názor k článku Jak se rodí nadstandardně

Lucko, blahopřejí ke tvému krásnému porodu.
Můj porod nebyl krásný. Vlastně několik hodin po něm mi daly uklidňující prášek, a měla jsem potíže ho trefit do pusy a zapit, protože hrozilo, že si vymlátím zuby do sklenici. Nic více než ten můj nervový otřes jsme neutrpěli, narodil se mi zdravý chlapeček s kterým mám velice krásný vztah. Pravdou je, že trvalo to, než jsem našla k němu cestu a překonala původní pocity zklamáni ze sebe, ale vše se dalo napravit. Vůbec nic relevantního k příběhu Petry. Ale přesto mám pocit že mám vzhledem k standardním nemocničním postupům co říct.
Nebabrala jsem s výběrem porodnici a přes celé těhotenství jsem si rozčílila snad jen jednou. Takže problémy jsem nevyhledávala. Vlastně v tu dobu v Brně byla jediná porodnice, která tvářila se velice přátelský k rodičce. Jestli mám si co vyčítat, tak spíše přílišnou důvěru k tomu, že lidé s VŠ diplomy mají v popisu práci přemýšlet o tom co děla.
Personál, kterého jsem potkala, byl velíce milý a slušný. Zarazilo mi spíše nepřemýšlívá krutost pořádku porodnici jako instituci. Personál jako milé lidé měl sám k sebe jako zaměstnancům nemocnici přímo schizofrenický vztah. Přijali mi pozdě noci a proto, že chvíli to vypadalo na CS ocitla jsem si v operačním sálu. Pak důvody na CS pomíjely, a na tom operačním stole mne doktorka nechala spát. Nevím jestli nikdy někdo usnul na operačním stole bez narkózy, ale já na tom úzkým a vysokém kusu nábytku cítila jsem si přímo v ohrožení, že když usnu, spadnu. S bolesti a pod tenkým prostěradlem nebyla to noc na odpočinek. Druhý den, když hrozilo, že zkolabují vyčerpáním, ptaly se mi, jestli jsem v noci spala. Tvářily si hrozně soucitně když se dozvěděly že ne. Fakt!
Už zmínila jsem si někde v této diskusi, že velká vizita do porodního sálu překonala vše moje představy o lidskosti. Aby bylo jasny- nejsem žádná přehnaná stydlivka. Na konci, když vše se zvrtlo na komplikovaný případ a 10 lidí v sálu mělo co dělat, byla to hodina krušná, ale nic potupného v ní nevidím. Ale nemůžu pochopit z jakých lékařských a pro rodičku prospěšných důvodu se koná velká vizita. Jestli pomineme ten pochybný, že dohled nad porodem musí mít nejenom lékař a PA, ale i přimaž, tak proč na vyšetření musí čumět celé oddělení? Nejde to vyměnit si informaci za dveřmi porodního boxu? Je eticky takto vyděsit, způsobit zbytečnou bolest a dostat do potupné situaci někoho, kdo i tak už trpí jak zvíře, a to jen tak, z byrokratických důvodů? Snad si někdo mysli, že rodička, která vypadá mimo a neklade odpor, se vyrovná s tím ponížením jen tak, a že svou dobytčí poslušnost nevnímá jako potupu?
Nevím jestli statistický vstoupá použití oxytocinu před koncem pracovního dne. Jestli lékařky začínají pošlapávat nervózně u rodičky, koukat se na hodiny a při tom s ní mluvit až příliš na hlas. Jestli s cílem miminko vytřepat do konce služby nestává se s PA, jinak milé slečny, dotěrný kat, který nedopřeje chvíli ponoření do sebe a transu. V mým případě to tak bylo.
Ten seznam hezkých institučně předepsaných nebo pro pracovní chod porodnici potřebných zážitků můžu ještě rozvíjet, ale pro zformulovaní pointy asi už mám toho dost. Není to v konkrétních lidech – na ty dva mladé slušné a přátelské holky, které pečovaly o mne, neměla jsem žádný důvod si zlobit. V něčím byly špatně školené, byly také příliš mladé aby věděly o porodu z vlastní zkušenosti. Ale systém mi připadal necitlivý, nepromýšlený, přímo kafkovský. Rodit si nechystám, ale jestli někdo uzná že to, co napsala jsem, stoji za zamýšlení, budu ráda. Upozorňují, že mi to trvalo několika let, než jsem našla sílu o tom mluvit. Možná se dočkám radostné zprávy, že už to tak nechodí.