Přidat názor k článku Londýn 7.7.2005

Pavlo, máš pravdu, že víra a víra v Boha jsou dvě rozdílné věci. Věřit se dá i "jen" tomu, že se člověk vyléčí z těžké nemoci, že se probere z kómatu atd.
Tak samozřejmě já tu měla na mysli víru v Boha.
Víš, třeba jsme se švagrovou, která je křesťanka, polemizovali o tom, co to byl ten první hřích, kvůli kterému byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Podle mé matky, tak jak byla vychována, byl prvotní hřích sex. Podle toho, jak mne život učil, nabyla jsem dojmu, že tím hříchem bylo Poznání: rozum, vědomí: především Vědomí, že každý jednou zemřeme, a strach ze smrti ještě dlouhé roky před aktem úmrtí; to zvířata nemají, a proto si žijí jako v Ráji, říkala jsem si. To, že člověk začal myslet, a poznal i tudíž strach ze smrti, bylo oním vyhnáním z ráje. A když jsme o tom se švagrovou mluvili, pravila, že ani jedno není před Bohem hřích. Bůh nás stvořil i s tím, že budeme holdovat erotickým radovánkám, má radost za nás, když dokážeme něco nového objevit a vymyslet. Prvotní hřích je úplně jinde: je to prý skutečně "jen" v tom, že NĚKDY je třeba poslechnout (boží přikázání) a NEPTAT SE PROČ. Ale tohle člověk nikdy moc neuměl - byl vždycky tak sebevědomý, že si myslel, že když Bůh řekne NE, ale už neřekne důvody, že ten zákaz může klidně přestoupit - že je chytřejší než Bůh, protože on přece nevidí žádný důvod PROČ neudělat to, co mu Bůh zakázal. Jinými slovy řečeno - člověk má pocit, že má vládu nad sebou, svým životem - a to je hrozný omyl, protože Bůh může kdykoliv člověčí záměr zmařit z nějakého, v tu chvíli nepochopitelného, důvodu. Takže dokud člověk nepochopí, že určité věci řídí Bůh, a bude tak pyšný, že si bude myslet, že jen on sám rozhoduje o svém osudu, tak se nikdy nedostane zpět do Ráje...
Jsem v podstatě ateistka. Teď se budu trochu rouhat, ale já Bohu nemůžu určité věci zapomenout, takže o nějaké víře křesťanské nemůže být ani řeč. Ale v tom, co mi švagrová řekla, vidím jak "nespravedlnost" boží (to je ta má člověčí pýcha:-)), tak i kus velké pravdy. Už dávno například vím, že mé síly ani zdaleka nestačí na naplnění mých cílů a plánů - každou chvíli se dostávám do situací, kdy jsem "sražena na kolena" a sama svými silami nezmůžu vůbec nic, jen musím čekat - čekat na příležitost - a té se pak zase chytit a zkoušet dál pídit se za svým cílem.
Co jsem tím chtěla říct? Že někdy, i když je člověk ateista, i to přemýšlení o určitých základních principech náboženství, může obohatit - může dát nějaké podněty k přemýšlení, může poskytnout pomůcku k pochopení některých na první pohled nesmyslných, nespravedlivých a nepochopitelných zákonitostí života. Což ovšem nebrání tomu ateistovi zabývat se i zákonitostmi daleko tvrdšími - třeba pochopením, proč se příroda dopouští takových věcí jako jsou tsunami. Jsem v podstatě mírumilovný člověk s hodně vyvinutým sociálním cítěním. Kdybych měla stamiliony na účtě, zcela jistě bych ty peníze využívala i k dobročinnosti, podpoře chudých a nemocných - protože prostě cítím v sobě potřebu pomáhat druhým. - Ale když od této "lidské" soucitnosti odhlédnu, ozve se ve mně totální skeptik, který souhlasí s jakýmsi cynickým filozofem - že všechna hromadná úmrtí při válkách či epidemiích jsou v podstatě zoufalými pokusy Matičky Přírody udržet na Zemi rovnováhu. Že tsunami je taková rákoska na zhýčkané zadečky světových boháčů, aby se trochu chytili za nos a nemysleli jen na svá tučná konta, ale i na chudé domorodce. Že terorismus je trest za to, že určité státy podpoří zbrojení jiných států, aby se zabránilo třetí straně v nějakých vítězných akcích...
Cynické? Tvrdé? Snad. Ale když se porozhlédnete, copak si lidstvo zaslouží nějaké útlocitné zacházení? Vždyť lidi sami dělají tak sobecké věci, tak rádi se zásobí penězi a pohodlím, tak rádi myslí jen na svůj prospěch a přežití ostatních nevnímají... Stačí se podívat na rozhodnutí našich státníků či správců našich měst a obcí a kriticky je zhodnotit: dělají rozhodnutí ve prospěch široké veřejnosti, anebo za tím stojí zájmy "něčí" kapsy?...
M.