Londýn 7.7.2005

Člověk si pořád říká, že povodně a tsunami se stávají daleko ve světě a to jen cizím a neznámým lidem. Poté, co jsem v roce 1997 viděla, co voda udělala s Moravou a v srpnu 2002 cestovala vlakem zatopenými Čechami, jsem si uvědomila, že jisté události se mohou přihodit mnohem blíže, než by si člověk přál.

Člověk si také říká, že bomby vybuchují akorád v Iráku a Izraeli, ale když vám vybuchnou 30 mil od domu... Ne, že by se v Londýně nemluvilo o nebezpečí terorismu, ale kdo by to bral vážně, teroristi přece útočí všude jinde, jen ne u nás. Dnešní útok přišel bez varování a o to větší šok způsobil. Na českých zprávách říkali, že Česká republika nemá žádné hlášení o připravovaném útoku a snažili se tím uklidnit občany. V duchu jsem si pomyslela: Jako kdybychom my nějaké varování obdrželi...

V Londýně je nejtypičtější pracovní doba od 9 do 17 hod. a načasování útoků na 9. hodinu byl ďábelsky geniální tah teroristického stratéga. O to pikantnější, že právě začíná sumit G8 a britská média si pochvalovala bezpečností ostrahu. Ďábelskému stratégovi ještě navíc nahrála včerejší radost z přiklepnutí Olympijských her 2012 Londýnu. Zatímco včera nám tekly slzy radosti a dojetí, dneska jsme slzeli bezmocí, smutkem a vztekem.

Já se zprávu o útocích dozvěděla ve škole od ředitelky. Měli jsme jít po obědě s dětma plavat, když tu ředitelka přišla do třídy a oznámila, že jsou jisté problémy s dopravou a díky tomu se plavání dneska ruší. Pomyslela jsem si, že se zřejmě jedná o nějaké silniční práce, i když mi vrtalo hlavou, že by se kvůli takové blbosti plavání zrušilo. Když jsem pak odvedla děti na hřiště, ředitelka mi sdělila, co se vlastně stalo. Nemohla jsem tomu uvěřit a hned jsem běžela zavolat manželovi, který pracuje v centrálním Londýně. Díky Bohu, je v pořádku.

Londýn se teď ve večerních hodinách pomalu vrací do normálu, opět fungují autobusy, některé vlaky, otevírají se některé stanice metra. Narváno mají hotely, protože lidé, kteří cestují do centra do práce, mají neuvěřitelné problémy dostat se domů. Mojí kolegyni cesta domů normálně trvá 45 min. až hodinu, dneska jí trvala čtyři a to ještě cestovala směrem na jih.

Pomalu se probíráme z toho šoku, i když je pořád těžké vidět ve zprávách ta místa, která tak dobře znáte, vidět na kusy roztrhaný dvoupatrový autobus, který zcela jistě obsahoval plakát s výzvou všímat si podezřelých zavazadel a balíčků, protože protiteroristická varování obsahuje snad každé vozidlo.

Přesto všechno děkujeme Bohu, že ztráty na životech nebyly tak velké jako v New Yorku nebo Madridu, a modlíme se, aby Bůh potěšil ty, kteří zaplatili cenou nejvyšší, a uzdravil stovky zraněných.