Britské školství dětem bere jejich dětskost

Měla v plánu pobýt tam nejvýše rok. Protože si tehdy nebyla moc jistá svou angličtinou, do té doby ji aktivně nepoužívala, našla si místo u koní. Takže se od počítače dostala do stáje – v ruce vidle a kydat… Ale protože je od mala „koníčkář“, nevadilo jí, že se chytla právě tam. Její plány, že se v Anglii nezdrží déle než rok, ale doznaly změny, když Jana potkala svého budoucího manžela, se kterým má syny Elliota a Jonathana.

Zajímalo mě, jak se v Anglii žije rodině s malými dětmi, a Jana začala vyprávět. „V Anglii je – stejně jako v Čechách – baby boom. Rodí se hodně dětí a systém na to není připravený. Osobně mám dojem, že Anglie je ve vztahu k dětem paranoidní. Na jednu stranu se zde děti balí doslova do bavlnky, všichni jsou maximálně opatrní a snaží se, aby děti byly v co nejbezpečnějším prostředí, ale tím se zákonitě dětem omezuje možnost volného pohybu a různých aktivit. Dítě, kterému ještě nebylo dvanáct let, si určitě nepůjde samo hrát ‚před barák‘, rodiče ho pustí tak leda s kamarády na zahradu. Ochrana dětí se zde žene do extrémní podoby,“ popisuje Jana své dojmy z britské společnosti.

Rodiče různých národností své děti často vychovávají bilingvně. Byla jsem zvědavá, jestli i Jana s manželem zvolili tuto možnost, a Jana mi vysvětlila, že zatím mluví jen starší Elliot. „Míchá česká a anglická slova. Pokud jsem s ním sama, nebo jsme někde, kde se mluví česky, snažím se důsledně používat češtinu, ale bohužel mi to někdy ‚ujede‘. Pokud jsme tam, kde se mluví anglicky, mluvím na něj anglicky i já. Takže i doma mluvím spíše anglicky. Ale chci, aby se kluci naučili česky, už kvůli mým rodičům, kteří anglicky neumějí, ale chtějí se s vnuky pochopitelně domluvit.“ Protože jsou Elliot s Jonathanem ještě malí, nechodí do školky.

Jana má ale přehled o tom, jaké jsou poměry v předškolní péči ve Velké Británii, a její postřehy nejsou moc optimistické. „Školky jsou moje anglická bolest,“ říká. „Anglický systém péče o dítě se hodně liší od toho, který znám z Čech. Mateřská dovolená, kterou zde letos prodloužili na celý rok, tedy asi do deseti a půl měsíce věku dítěte, trvala ještě před třemi lety pouze půl roku.“ To je první velký rozdíl, další je v cenách za předškolní zařízení. „Po mateřské se zde žena většinou vrací do práce a dítě svěřuje chůvě neboli k childminder, případně dítě umístí do školky. Školné za jeden den tu činí v průměru 50 L, což je v přepočtu bezmála 1 500 Kč. Děti chodí do školky na celý den, málokteré zařízení přistoupí na to, že by dítě docházelo na kratší dobu. Stát rodinám přispívá na školku, až když dítě dosáhne třetího roku života, a to částkou, která pokryje náklady na 12,5 hodiny týdně.“ Předškolní zařízení představují pro britské rodiče poměrně velkou finanční zátěž. Tomu – do jisté míry – odpovídá, jak to v britských školkách chodí. Rodiče chtějí za své peníze co nejkvalitnější služby, ale tahle snaha je podle Jany někdy docela kontraproduktivní. „Ve školách to tu chodí jinak, než si pamatuji z českých školek svého dětství. Děti tu nemají moc volných činností, odmalinka je různě posuzují a hodnotí. Přespřílišná péče je – podle mě – někdy spíše na škodu. Navíc se zde zavádějí způsoby práce, které slouží spíše k tomu, aby měl provozovatel školky krytá záda, ale děti omezují v jejich dětskosti. Kdybych si mohla vybrat, volila bych školky, jaké znám ze svého dětství v Čechách.“ Jana ale naštěstí není odkázaná na školky, protože podniká a pracuje z domova. „Pro Elliota jsme našli dobrou alternativu školky – playgroup neboli hrací skupinu. Děti do ní chodí nejméně dvakrát týdně na dvě a půl hodiny. Vybrali jsme jednu v blízké vesnici, Elliot bude ve skupině nejvýše patnácti dětí podobného věku a bude na ně dohlížet pět dospělých. V playgroup navíc nejde jen o hraní. Každé dítě má svůj vzdělávací plán a díky tomu, že každý dospělý se stará nejvýše o tři děti, je tu zajištěna individuální péče. Děti si mohou vybírat z různých činností, mají možnost něco tvořit, dospělí jim předčítají, dostanou se i k počítačovým hrám. A když je hezky, jsou venku,“ pochvaluje si Jana zařízení, které vybrali.

Historie na každém kroku

Jana s rodinou žije v hrabství Cambridgeshire. Ptala jsem se, co se jí v Anglii líbí, a tiše jsem doufala, že ne jízda vlevo. Janu ale naštěstí na Velké Británii zaujaly jiné věci. „Uchvacuje mě historie téhle země. Pomalu tady zakopáváte o věci, které jste jinde viděla jen v muzeu nebo ve skanzenu.

Ale tady jsou pořád živé. Líbí se mi taky místní architektura a bytový design. A příroda tu doslova bere dech. Některé části jsou úžasné, a přitom se o nich moc neví. Třeba národní park Lake District, krajina jezer a hor, je pro mě spojením Tater a Jamese Herriota. Líbí se mi určitá staromódnost vztahů a vnímání komunitního života, které se zde zachovaly,“ vysvětluje. Protože se náš rozhovor odehrával kolem Velikonoc, zeptala jsem se nakonec, jestli se Janě daří dodržovat nějaké české tradice, nebo zda do jejich rodinného života zasáhly zvyky Velké Británie. „Vánoce trávíme střídavě v Čechách a v Anglii. V Anglii dodržujeme britské tradice a v Čechách zase české,“ řekla mi Jana, a s úsměvem dodala. „Před časem jsem se – naštěstí neúspěšně – pokusila svého muže ‚otrávit‘ bramborovým salátem, ale i přesto je ochoten tohle divné jídlo pozřít, i když jen o Vánocích. Cukroví peču i v Anglii a je rok od roku oblíbenější. Jen nějak nedokážu vysvětlit, že i když peču od poloviny prosince, jíst by se mělo až na Štědrý den. Takže před Vánocemi dokola peču a peču…“ Podobná „tradice“ ale vládne i u nás doma, takže to není nic nového pod sluncem. „Velikonoce jsme zatím nijak zvlášť neslavili, kluci jsou ještě malí. Ale chtěla bych je vzít na Slovácko, aby viděli tu tradici, kterou si pamatuji,“ dodala Jana Wynn, která v Anglii – zdá se – zakotvila napořád.