Britská Strava Exkluzivně (BSE)

Není divu. Motto místního kulinářského umění zní „time is money“ (čas jsou peníze), což v podstatě znamená něčím se rychle zaplesknout, nejlépe za chůze (čas jsou peníze); když už vařit, tedy tak, aby to zabralo co nejméně času, tj. The Vitana vaří za vás.

Zatímco já jsem cloživotním zastáncem onoho Biblického „Je dobře, aby člověk jedl a pil a při svém soužení se aspoň poměl“, řada Britů se zdá pojímat jídlo jen jako nutné zlo a mrhání penězi. Dost rodin tady proto na jídle jindy více, jindy méně šetří, takže my Nebritové a Neameričané, co jsme si uvykli jíst sice střídmě, ale pestře a pravidelně, tady jindy více, jindy méně trpíme.

Moje první aupairská rodina se s jídlem bohužel příliš necrcala, takže většina mých gastronomických chvilek spadala spíše do kategorie polechtání žaludku. Po čase se mi ale žaludek naštěstí smrsknul, takže než jsem se osamotnila a naučila se vařit toustové knedlíky (jako houskové, jen z hladké mouky a místo housky přijde toustový chleba) , tak jsem aspoň netrpěla tolik.

Když tak přemýšlím nad místní kuchyní, říkám si, že tady se vlastně ani nevaří. Tady se většinou pouze ohřívá... Snídaně, oběd a lehká svačinka, tzv. tea, se odbude sendvičema a brambůrkama (tedy vrchol racionální výživy). Večeři, pokud možno až v 10 večer, zajistí těstoviny, jež se zlehka zalijí nějakou supermarketovou omáčkou či konzervičkou (nejlépe tradičními baked beans, fazolemi v tomatové omáčce), případně se podává národní jídlo fish & chips (hranolky a ryba). V českém slova smyslu, že by se smíchaly ingredience a stvořilo se z nich něco nového, navíc k jídlu, se tady moc nevaří (výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo).

Když jsem ještě za au-pairských časů připravovala dětem večeři (záměrně neužívám slovo „vařit“), vypadalo to tak, že levou rukou jsem sáhla do mrazáku pro polotovar, pravou do špajzu pro konzervu, levou nohou zavřela mrazák a lehkým výkopem (Tyrš by se zaradoval!) otevřela troubu. Asi tak po 10 minutách byla bašta hotová. Jednou mi holčička pochválila mé fish & chips. Udělalo mi to radost, ale zároveň jsem si říkala, že jsem do toho žádnou invenci ani umění přece nevrazila, a co by se taky na hranolkách z friťáku a ohřátých rybích prstech mohlo zkazit. Ovšem pak jsem si vzpomněla, jak jsem den předtím smažila plantain – na chvilku si odskočila (vím, úplně školácká chyba) a když jsem se vrátila, vypadaly mé původně žluťoučké plantain spíše jako banánky v čokoládě. Ale zase jsem si procvičila práci s nožem a větrákem.

Vůbec se nedivím, že právě z Británie se rozšířila nemoc šílených krav (BSE) a kulhavka se slintavkou. Když takhle krmí sebe, čím spíše chudinky kravičky!