Itálie: Rodina na prvním místě

Ať přijdete v Itálii kamkoliv, veselí, dobrou náladu a chuť komunikovat najdete úplně všude. Italové si jednoduše rádi povídají. Jsou to zvídaví pohodáři, kteří nikam nespěchají, a tato pohoda se odráží jak v soukromém, tak pracovním životě. Tomu bychom se od nich mohli učit...

Italové jsou nejen bezprostřední a aktivní, ale i velice sebevědomý národ. Jsou si dobře vědomi toho, že kolébkou světové kultury je právě Itálie a že označení „Made in Italy“ má svou hodnotu po celém světě. A jsou na to patřičně hrdí.

Rádi hýčkají sami sebe, sledují módu (i ti nejchudší Italové se oblékají vkusně), zbožňují dobré jídlo (parmezán a dobré víno nechybí v žádné domácnosti), užívají si společnost a zábavu, sledují trendy a zdravý životní styl, milují život a umějí ho žít. U mladší generace se ale objevuje vyloženě kompetitivní trend, apparire - ukázat - se stává téměř smyslem života. S tím je bohužel spojena také povrchnost a odklon od pravých hodnot.

Dětská nadvláda

Italská matka je ve většině případů velice obětavá, někdy téměř zotročená ze samé lásky k potomkům, kteří jsou snad největšími „mamánky“ v Evropě. Děti jsou hýčkány takovým způsobem, že některé se ještě v předškolním věku z pohodlnosti vozí v kočárku nebo nosí plenu, a velice často spí celá rodina i s dětmi v manželské posteli. Dětem nesmí chybět láska - tento přístup vyznávají matky po celý život a není jim zatěžko starat se i o dospělé potomky, kteří z finančních důvodů mnohdy žijí s rodiči pod jednou střechou. Stinnou stránkou tohoto přístupu bývá nejen to, že v časnějším dětství je vše ponecháno jen „přirozenému vývoji“ bez stimulace k sebeobsluze a samostatnosti, ale i to, že ještě na prahu dospělosti hýčkaní potomci v podstatě neumějí nic udělat a jsou zcela nepřipravení do života. Platí to především pro syny. Z matek se později stávají stejnou měrou obětavé a milující babičky, které pomáhají svým dcerám ve výchově a v hlídání, a opět to neberou jako zátěž.

Pravidla hry v rodině určují děti, kterým rodiče dávají stejnou váhu jako dospělým. Ať si italské dítě řekne o cokoli, rodič se často za každou cenu snaží vyjít mu vstříc, aniž by si uvědomil, že mu tím škodí. Není divu, že dítě svou obrovskou moc rádo zneužívá. Pokud na hřišti oznámí rodiči, že nesouhlasí s tím, aby si jeho hračku půjčilo jiné dítě, rodič jeho rozhodnutí respektuje. Pokud se dítě chová nepřiměřeným způsobem, křičí, lítá, vyvádí, rodič to omluví větou: „Vždyť jsou to jen děti“. Nikdo se nad tím nepozastavuje, na nic nevhodného neupozorňuje, nekritizuje, dítě neokřikne. Fyzické tresty jsou v Itálii považované za týrání, a pokud by se nějaká matka na veřejnosti neovládla a třeba jen jemně uhodila své dítě, koleduje si o udání. Zejména na jihu Itálie mají děti maximální svobodu. Věty typu „Tohle nedělej“ nebo „To nesmíš“ tady neuslyšíte. Děti tu chodí spát, když jsou unavené, stravují se, když mají hlad.

Italské děti rostou velice volným způsobem, ve všem jsou podporovány, za každý úspěch odměňovány, často i hlasitým tleskáním. Možná proto jsou Italové v dospělosti tak sebevědomí.

Jih: rozvod nežádoucí

Především u jižanských rodin je nejúžasnější a nejzáviděníhodnější fakt, že všichni drží pospolu. Rodina hraje pro jižana snad nejdůležitější roli v životě. Italové z jihu věří, že v rodině je síla. Muž-otec je samozřejmě na vrcholu pyramidy, synové hned za ním. Ženy se starají o chod domácnosti a výchovu dětí a „chlapské záležitosti“ se jich netýkají. Takto jsou vychovávány z pokolení na pokolení, takže pro ně je tento úděl samozřejmostí a dodnes by je ani nenapadlo nějak vzdorovat.

Pro některé jižanské rodiny je nesmírně důležitá rodinná pověst, takže se neakceptují rozvody ani aféry. Ponížení, „podraz“ nebo něco závažného, co muže (či rodinu) poškodí, je hodno pomsty i s odstupem let.

Tradiční pohled i dnes povoluje muži mít nespočetné množství milenek, žena by však za nevěru v určitých regionech mohla zaplatit i životem. Každopádně by byla nějakým způsobem potrestána, případně i vypuzena z rodinného kruhu. V soukromí v některých jižních regionech v domácnosti žena vyloženě poroučí, ale běda na veřejnosti! Tam se musí manželka chovat ukázkově „poslušně“ a skoro neviditelně. Nesmí vzbuzovat příliš pozornosti, takže není tolerováno vyzývavé, či dokonce vulgární oblečení, o nalíčení platí totéž. Pokud by se pokusila vybočit z těchto pravidel nebo nějakým způsobem ponížila svého jižanského manžela, doma to škaredě odskáče. V manželství žena obvykle setrvává, i když není šťastná.

Na druhou stranu stále platí, že muž z jihu je nejen nesmírně vášnivý, ale také štědrý a pro svou milovanou by udělal cokoliv, co je v rámci jeho možností. Ve vztahu je majetnický, žárlivý a zplození potomka brzy po svatbě je dodnes vnímáno jako „pojistka“, která ženu k rodině trvale připoutá.

Pokud se muž rozhodne ukončit vztah, často se nerozvede, aby neposkvrnil pověst rodiny, ale zůstává v tzv. odděleném (separazione) svazku, někdy i po zbytek života. S otevřenou polygamií se můžeme na jihu Itálie setkávat stále - není výjimkou, že muž je ženatý a má v podstatě spokojený manželský život a zároveň má stálou milenku, s níž je schopný budovat druhou rodinu. Manželku ale opouští velice zřídka, jelikož mu to svědomí nedovolí - cítí se zavázán za její oddanost a společně strávená léta. A také by se mu to po finanční stránce nevyplatilo. V případě rozvodu se totiž v Itálii zákony přiklánějí na stranu ženy a snaží se ji ochránit.

Kdyby chtěl muž požádat o rozvod, dojde nejdříve k separaci, k oddělenému soužití. V tomto období mají manželé možnost usmíření. Pokud se tak nestane, k rozvodu může dojít teprve po třech letech odděleného života. Během nich má žena právo přetrvávat ve společném bytě či domě a po finanční stránce jí musí muž v rámci svých možností zajistit stejnou životní úroveň, jakou měla po celou dobu trvání manželství. Pokud je manželka nemocná a neschopná práce, má i po rozvodu nárok na vyživovací povinnost bývaleho manžela.

Zvláštní ženský svět

Na některých italských ženách je úžasné, že se dokážou přenést přes minulost a nabídnou přátelský vztah i partnerce bývalého manžela, zvlášť pokud s ním obě mají děti. Dokonce pro obě matky není problém trávit společné dovolené či svátky, aby si tatínka užily všechny děti. Často jsou štědré i k potomkům svého „bývalého“, které má s jinou ženou, a nabídnou jim pomocnou ruku. Ony jednoduše nepálí mosty, nechovají zášť, mají schopnost odpouštět. Jsou dokonce schopné se skutečně radovat ze štěstí muže, který byl v minulosti součástí jejich životů. Takové budování rodinných vazeb bylo pro mě jako Středoevropanku nepochopitelné. Italské ženy prostě při sobě drží a jsou citově štědré. Dokonce i když pocházíte z jiné země, pokud se přesvědčí, že jste slušný člověk, odmění vás upřímným přátelstvím.

Ovšem pozor: Pokud jste se jako žena přivdala do rodiny a chtěla byste si postěžovat matce na jejího syna, narazíte. Nejenže rodiče budou stát za všech okolností za synem, ale dostanete navíc i radu: „Snášej to“, „Měj s ním trpělivost“, „Muži už jsou takoví“. Jednou jste zkrátka na palubě a musíte to ukočírovat. Nepocházíte-li z jižní Evropy, je soužití s touto mentalitou nelehké. Nikdo se za vás nepostaví. Můžou vás mít rádi a budou zbožňovat vaše dítě, ale nejste jejich krev. Takže vám nezbývá, než si získat jejich náklonnost a pochodovat po předem vyšlapané cestě.

Návštěvy jsou hýčkané

Jinak jsou jižané nesmírně vřelí, pohostinní a štědří lidé. Otevřou vám dokořán dveře svého domu a udělají vše pro to, abyste se cítili jako doma. Opravdu by se rozdali, aby vám zajistili pohodlí a příjemně strávené chvíle. Všude vám nabídnou kávu - pokud byste ji ovšem odmítli, urazíte je.

I při neohlášené návštěvě (v rodině jižanů je to běžné - nikdo se nemusí ohlašovat, protože u každého rodinného příslušníka jste v podstatě doma) se cítíte, jakoby se zrovna něco slavilo, protože vám nabídnou nespočetné množství dobrot. S upřímným zájmem se ptají, jak se vám daří. Pokud zní vaše odpověď „dobře“, mají nefalšovanou radost a sdílí ji s vámi.

Jiné světy

Jih a sever - dva úplně rozdílné světy, které se navzájem nemají rády. Seveřané pohrdají jižany a tvrdí o nich, že jsou ignoranti, že se jim nechce pracovat, tudíž „sever“ pracuje na ně, že mají problém s dodržováním zákonů, že jsou vychytralí, hluční, že jejich zvyklosti jsou z přežitého patriarchálního světa a samozřejmě také že mají sklony vytvářet mafie.

Jižané zase nenávidí seveřany pro jejich chlad v mezilidských vztazích, pro jejich pracovní fanatismus, chabou lásku k rodině a uvolněný životní styl (sexuální svoboda, samostatnost žen, nukleární rodina). Život na severu země je daleko frenetičtější, především pak ve velkých městech. Lidé tu jsou, podobně jako u nás, v zaměstnání často do pozdních odpoledních hodin. Na rodinný či partnerský život zbývá velmi málo času. Pokud si chce italská rodina vyjít v sobotu na večeři do restaurace, vždy s sebou bere děti, i když třeba prospinkají celý večer v kočárku. Není to nijak neobvyklý obrázek.

Faktem však zůstává, že jižané byli vždycky diskriminováni. I média (vydávaná a vlastněná především společnostmi ze severních částí země) jsou proti nim. Typickým příkladem je medializace úmrtí v nemocnici kvůli zanedbané péči. Dojde-li k ní na jihu země, média událost propírají několik dní, zatímco podobnou událost na severu se snaží spíše bagatelizovat a co nejdříve „smést ze stolu“. Přesto jsou sever a jih země nuceny spolu vyjít, protože se navzájem potřebují. Vždyť celou třetinu populace a pracovních sil severu tvoří právě lidé z jihu. V posledních letech se však negativní emoce Italů soustřeďují především na nekontrolovatelný příchod imigrantů do země.

Autorka studovala na univerzitě v Turíně a 12 let žila v Itálii.

Další informace naleznete v časopisu Psychlologie Dnes, který vydává Portál.