Práce a péče o děti v Holandsku

Posuďte sami, zda se lze z tamního systému něčím inspirovat.

Holandsko začalo systematicky podporovat možnosti kombinování práce a péče o rodinu poměrně nedávno – současné nastavení státní politiky existuje teprve od roku 2005. Předtím mnoho matek vůbec nepracovalo a naprostá většina z těch, které pracovaly, pracovaly jen na částečný úvazek, tak nějak aby se doma „nenudily“. Kapacita státem dotovaných jeslí a školek byla nedostatečná, soukromé instituce byly předražené a ne vždy kvalitní. Od roku 2005 ale již státní jesle/školky neexistují, místo toho rodiče dostávají přímo od státu měsíčně podporu, která by měla minimálně ze dvou třetin pokrýt náklady na péči, ať už chůvy nebo instituce. Chůva ovšem musí být rodiči řádně zaměstnaná a instituce jsou přísně kontrolované, navíc platí podmínka, že oba rodiče musí pracovat nebo studovat (alespoň na část úvazku).

Toto jsem zjistila, jakmile ze mě vyprchalo prvotní nadšení z úspěšně vykonaného konkurzu na pracovní místo na univerzitě v Holandsku. Měla jsem se tam stěhovat jako pracující svobodná matka tříletého syna. Kombinace plného pracovního úvazku a péče o malé dítě pro mě tedy byla nutností. Také jsem zjistila, že v jeslích (pro děti od 3 měsíců do 4 let) jsou běžné i roční čekací listy. Já měla nastoupit za čtyři měsíce... Strávila jsem mnoho času obvoláváním, zjišťováním a vysvětlováním, že je mi úplně jedno, v jaké části města místo bude, hlavně když nějaké bude (najdeme si později byt tam, kde budou jesle). A nakonec bylo už po dvou měsících, kousek od mého zaměstnavatele - ovšem nejprve jen na dva dny v týdnu, pak na tři a až po dalších dvou měsících na celý týden. Cena cca 1300 Euro měsíčně, tj. můj plat by nepokryl ani nájem bytu a jesle dohromady. Půjčila jsem si tedy peníze a doufala, že zmíněnou podporu dostanu a brzy. (Vyřízení trvalo nakonec tři měsíce, peníze byly vyplaceny i zpětně, jenom se mi je nějak zatím nedaří dostat zpět od agentury spravující jesle). Většina Holanďanek ovšem, pokud chtějí pracovat, zapisuje dítě na čekací list vybraných jeslí již ve třetím měsíci těhotenství a málokdy pracuje na plný úvazek, takže jim několik dní v týdnu stačí. K dalším možnostem patří chůva v domácnosti nebo gastouder - „hostitelský rodič“, většinou paní, která se stará o cca 5 dětí ve své domácnosti. Jesle jsou ovšem pokládány za nejkvalitnější způsob péče a také jsou nejdražší. Já jsem se pod vlivem české kultury domnívala, že tříleté dítě by již mělo chodit do „školky“ a ne jen mít chůvu. Navíc moje dítě už tak od dvou let jednoznačně preferovalo školičku, tak jsem volila tuto instituci.

Jesle momentálně fungují ke spokojenosti všech stran i když synovi trvalo asi měsíc, než začal komunikovat (holandštinu nikdy předtím neslyšel) a začal být skutečně spokojený. Jak vlastně místní jesle fungují? Česká matka se musí připravit na mírný kulturní šok. Ač se jedná o dosti velké zařízení (dvě třídy pro miminka, dvě třídy pro děti 3 měsíce – 4 roky a dvě třídy pro děti 2-4 roky), atmosféra je uvolněná, rodiče mohou přicházet ráno s dětmi až do třídy, chvíli s nimi zůstat, dát si čaj či kávu, stejně jako večer při vyzvedávání. Obecně v Nizozemí panuje ve společnosti mnohem větší důvěra, než je zvykem v ČR – nic se moc nezamyká, kradou se zdá se jen kola. Stejně tak je do jeslí relativně volný přístup (podobně je tomu v Belgii, dovedu si dobře představit, jak asi mohlo dojít k nedávnému masakru ve školce...). Paní učitelky (děti je oslovují jmény) jsou zde dvě na 12-13 dětí, ve třídě se během týdne střídají tři stálé. Odpoledne si s vámi vždy jedna z nich promluví, poreferuje o dítěti, sdělí, co si má přinést na druhý den apod. V mém případě nemají vůbec žádný problém komunikovat anglicky. Odpoledne mají očividně i čas věnovat se mému synovi individuálně a „učit“ ho holandská slovíčka. Pro mě jako Češku je zvláštní, že děti i dospělí chodí všude v interiéru v botách. Zezačátku mi to přišlo extrémně nehygienické, ale zdá se, že to nemá na syna žádný negativní dopad, kromě toho, že začíná být líný si zouvat boty i doma.

Největším překvapením pro mě bylo ale to, že děti (a Holanďani obecně) mají hlavní jídlo v šest večer a obědvají jen dva kousky nafukovacího toustového chleba namazaného buďto taveným sýrem nebo nutellou. To pro mě znamenalo naučit se nové dovednosti – vařit denodenně teplé večeře, společně s komplikovanou logistikou, kterou to vyžaduje. Dítě totiž vyzvedávám v pět hodin tak hladové, že nejpozději půl hodiny po příchodu domů musí být teplá večeře, jinak je zle. Takže jsem se naučila mít v ledničce zásobu přijatelných polotovarů či jídla „od včerejška“. Usoudila jsem, že tento systém rozhodně není dělaný pro matku pracující na plný úvazek. Většina Holanďanek, zdá se, tráví odpoledne vařením.

Jesle mají provozní dobu od 8:00 do 18:00 včetně prázdnin. Dítě by se tam mělo dopravit do půl desáté ráno, kdy začíná program, a vyzvednout po čtvrté hodině odpoledne. Na moji otázku, zda si můžu dítě vyzvednout dříve, třeba po obědě, reagovala manažerka jeslí s údivem – proč? Rodiče, kterým stačí kratší otvírací doba, si totiž asi volí jiné, levnější varianty péče. Většina dětí odchází kolem páté. Děláme to taky tak, jinak je synek trochu naštvaný.

V této instituci bude ovšem moci být jen do 4 let. Pak totiž nastupuje škola, která je pro všechny a zadarmo (povinná je od pěti let). Čekací listy ovšem existují i zde – pokud chcete získat místo na kvalitní soukromé škole nebo na vybrané škole v sousedství, je ideální dítě zapsat již kolem druhého roku. Takže to jsme už také prošvihli. Ve škole jsou děti do tří hodin odpoledne, pak existuje možnost soukromé „družiny“, na kterou se také vztahuje možnost finanční podpory. První dva roky školy se velmi podobají české školce, ve třídě je 25 dětí, prostory jsou oddělené od starších dětí a program sestává spíše z hraní než učení. Důraz je kladený na dobré osvojení jazyka, což má svou logiku vzhledem k rozsahu imigrace v Holandsku. A nám se to taky hodí.

Holandský systém stále dosti počítá se zaměstnáním žen na částečný úvazek. Zejména ve státním sektoru, ale i v soukromých firmách málokterá žena/matka pracuje pět dní v týdnu. Mně zaměstnavatel vyšel vstříc v tom, že v pondělí mohu oficiálně pracovat z domova. Vzhledem k tomu, že pracovní tempo je tu (alespoň v akademické sféře) nižší, než na co jsem byla zvyklá v ČR, v pondělí mám synka doma a pracuji jen „mírně“. Jinak se tu ale dosti hraje na práci „od devíti do pěti“, rozhodně více než v českém akademickém prostředí. Trochu to svádí k využívání taktik, jak předstírat, že na pracovišti jsem delší dobu než skutečně jsem, nebo že pracuji i když vlastně tak úplně nepracuji... Když jsem v ČR pracovala převážně z domova, tak jsem byla určitě výkonnější. Pevná pracovní doba má ale i své výhody, například je čas na rozvíjení sociálních vztahů na pracovišti. A moci pracovat osm hodin v kuse bez přerušení a zvládání spousty dalších vedlejších úkonů je pro mě po předchozí etapě rodičovství opravdu luxus.

V případě nemoci mé nebo dítěte mohu jen zavolat na pracoviště a mám nárok na 100 % platu – nevím ovšem, zda je to běžné všude či to vyplývá z kolektivní smlouvy a na jak vlastně dlouho. Pozitivní je, že k tomu není potřeba žádného lékařského potvrzení. Zatím jsem této výhody nevyužila, prostě jsem se vždy domluvila se šéfovou, že budu pracovat doma. Navíc k dětským nemocem se tu přistupuje zásadně jinak než v ČR. Rýma ani kašel (v podstatě v jakémkoli stádiu) není nemoc, jen by se děti neměly do jeslí vodit s horečkou. (A nedávat Paracetamol na snížení horečky a předstírat, že horečka není, jak jsem byla upozorněna v úvodu naší docházky. Zřejmě to tak některé zoufalé matky občas dělají). Takže dítě má pořád nudli u nosu, ale to mělo i v Česku, ovšem jinak více nemocné rozhodně není – spíše méně, snad díky mořskému vzduchu.

Náš život zde tedy v podstatě vypadá tak, že čtyři dny trávíme v práci či v jeslích, večer domů, rychle večeře, pohrát si, pohádka a spát. A pak tři dny máme volno a užíváme si. A není to tak špatné. Navíc neztrácíme čas v žádných dopravních prostředcích, protože všude dojedeme do deseti minut na kole...