Přidat názor k článku Rodinné konstelace

Taky se zapojím trochu do diskuze. Jsem mladší sestrou o pět let staršího bratra a manžel je o dva roky starším bratrem své mladší sestry. Jenže ani jeden nejsme typický "sourozenec" - já se spíš cítila jako jedináček a strašně jsem toužila po sourozencích, kteří by mi byli věkově blíž, abychom si mohli hezky vyhrát... Podle slov našich jsem si "víc vydupala" - co jsem prý viděla u bráchy, chtěla jsem taky - takové věci jako spánek o něco dýl a tak (ale objektivně vzato i mě naši docela dost "utahovali" - měla jsem dost přísnou výchovu - rozhodně by se to nedalo nazývat rozmazlováním). Naopak manžel byl své sestře dost benevolentním bráchou - on je celý takový fajn:-) Takže u manžela se většinou projevuje jeho benevolence, ale v některých případech i neústupnost, a u mě většinou převažuje určitá závislost na jistých názorech (tj. v důsledku neústupnost), a jindy zase vycházím vstříc - a mnohému jsem se za těch devět let manželství od mé drahé polovice taky naučila:-)
Každopádně manžel chtěl svého času jedno až dvě děti - a já toužila po dvou až třech, v minimálním věkovém rozestupu (nejvýš tři roky od sebe). Nakonec syn je a bude jedináček. Ze zdravotně - psychologických důvodů - se svou přecitlivělostí si vážně neumím představit, že bych zvládla ještě jedno těhotenství, ještě jeden porod, ještě jedno vypiplávání miminka a batolete. Není to sobectví - všechno, co bych zvládla dát, bych narození a vypiplání druhého dítěte klidně dala: pro svého syna, který se mnohdy cítí sám, pro sebe, protože jsem dlouho toužila po ještě jednom dítěti, pro tu budoucnost, že se sourozenci o sebe v dospělosti v nejhorším případě mohou aspoň zčásti opřít... Ale znám se - VÍM, že bych to zvládala buď jen tak tak na pokraji sil, anebo bych to už nezvládla. I s jedním dítětem jsem se dostala na pokraj psychických sil (a dosud polykám antidepresiva). --- Ovšem - kdybych BYLA zdravá, tak bych manžu na ty tři děti určitě ukecala:-)))
Jinak k teorii - jedináček to má fajn z toho důvodu, že se mu můžou rodiče maximálně věnovat - tolik času, kolik my s manželem v historii věnovali přemýšlení o výchově a synových záležitostech!, a že když jsou rodinné finance tak tak tak, tak u jednoho dítěte lze ještě jakž takž zvládnout vzdělání a zdraví (počínaje zdravými botkami přes volnočasové aktivity až třeba jednou k té vysoké škole). Na druhou stranu mohou skutečně mít problém s motivací k samostatnosti (náš syn snad nikdy neměl období nazvatelné "já sám", odjakživa ho do všeho musíme těžce nutit), a mohou určitě mít problém se zapojením v kolektivu (náš kluk od tří let chodil do zájmových kroužků, od čtyř let na čtyři hodiny v podstatě každý den do školky - a stejně má se zapojením do kolektivu problémy). Sama synovi závidím tu péči o jeho sebevědomí a sebepřijetí, které mu dáváme - ale zase na druhou stranu ho strašně lituju, že je tak sám - přes všechnu naši snahu ho nějak někam zapojovat...
M.