Rodinné konstelace

Tématem semináře byly rodinné konstelace. Požádala jsem studenty, aby se rozdělili na čtyři skupiny. První skupinu měli tvořit jedináčci, druhou prvorození, třetí tzv. prostřední (tedy ti, kteří mají jednoho a více sourozenců mladších i starších) a pak skupina nejmladších (ti se sami přejmenovali na benjamínky :).

Nejdříve si měli studenti povídat o svých vlastnostech a zkoušet se na některých, které by mohly souviset s rodinnou pozicí, shodnout. Ale o tom zase třeba někdy příště.

Mnohem zajímavější mi totiž přišla druhá část semináře, kdy měli studenti za úkol zhodnotit klady a zápory své rodinné pozice. Názory se velmi lišily, ale při možnosti hájit "svoji" skupinu před ostatními, se velmi rychle sjednotily (skupinový efekt MY a ONI vzniká docela snadno :).

Úžasné proměny ale nastaly, když studenti dostali možnost přejít do jiné skupiny a tím si představit, že jsou v rodině v jiné pozici.

Jedináčci se sice shodli na tom, že si občas přáli sourozence, ale kupodivu se do jiných skupin moc nehrnuli. V podstatě se většina shodla na tom, že být jedináčkem není tak špatné. Hypotézy mohou být různé, ale podle toho, co jsem ze skupiny slyšela nejvíce, se přikláním k dostatečné rodičovské pozornosti, citovému i materiálnímu zabezpečení. Samozřejmě, že zazněly o hlavy o nadměrné rodičovské pozornosti a třeba i o osamocení, ale většina by podle svých slov svoji pozici neměnila.

Ve skupině prvorozených to bylo zajímavější. Někteří si chtěli zkusit být mladšími sourozenci, ale příliš jich na tom netrvalo. Hodně prvorozených chtělo být ale jedináčky! Určitě bychom mohli vést dlouhé debaty o tom, kde se jejich přání vzalo. Že by nebyl takový med, mít mladšího sourozence? Přitom většina tvrdila, že to s lásku k sourozenci či sourozencům nemá nic společného. A co mě tady hodně zaujalo, že jen jednou jedinkrát se tu objevila myšlenka "dobrého" pocitu, že mám tzv. "navrch" nad mladším sourozencem. Nějaké to vytahování, které by se snad dalo očekávat, se v této skupině jaksi "nenosilo".

Zajímavá byla i skupina prostředních. V téhle skupině chtěli studenti nejvíc měnit a chtěli být nejčastěji prvorozenými a nebo jedináčky. Dokonce jsem koketovala s myšlenkou, že oni jsou snad ti nejméně spokojení ze všech 4 skupin. První myšlenka, která mě zákonitě napadla, byl snad nedostatek rodičovské pozornosti nebo málo prostoru k prosazení se. A oni o tom také podobně hovořili.

U benjamínků vládla docela spokojenost. Někteří by si rádi vyzkoušeli být prvorození, ale ostatní výrazně protestovali a jmenovali nevýhody této pozice. Další chtěli být i jedináčky a jiná podskupina v klidu tvrdila, že měli a mají s jedináčky mnohé společné.

Věřte mi, že tento seminář se nám do dvou vyučovacích hodin nevešel. Debaty byly velmi vášnivé a zdánlivě nekončící.

Prosím všechny, kteří toto čtou, aby vedli v patrnosti, že se nejedná o žádný výzkum a jedinou mojí ambicí bylo vtipně a inteligentně zabavit studenty, zajímavě jim předestřít téma, získat je pro praktickou psychologii (té teoretické měli v běžných hodinách dost) a pomoci jim třeba si uvědomit, co všechno může mít vliv na dění u nich doma.