Re: Jedináčci
Jeno, k bodu tři: psala jsem o tom, že lituju svého syna, že je tak sám: a lituju ho pro to, co jsi právě napsala - že mu chybí blbinkování s přibližně stejně starými lidičkami jako je on sám. Vyblbne se třeba u babičky, kde je pětiletá sousedky dcera a dvaapůlletá sestřenička, vyblbne se, když se sejde s jinou pětiletou sestřenicí - ale doma nic takového nemá (běhání po čtyřech - typické:-)). Jinak - každé dítě je jiné, takže každé se vyrovná s jedináčkovstvím nebo sourozenectvím jinak - a taky dost záleží na rodičích, jak dobře to tomu dítěti zvládnou "podat". Někdo má naprosto pohodového jedináčka, který se v pohodě zapojí do kolektivu, necítí se sám, není "přetížený" atd. - a jiný jedináček má s tímto problémy; na druhou stranu má někdo naprosto pohodové sourozence, kteří na sebe nežárlí, odmala spolu vycházejí a ani jeden z nich nepociťuje nedostatek rodičovské péče a lásky - a jiní sourozenci se perou jako koně, přes veškerou snahu rodičů na sebe žárlí a jeden či oba nejsou spokojeni s tím, kolik péče a lásky jim rodiče poskytují. Já hovořila tak nějak povšechně. Moje dítě se sice možná může sem tam cítit samo, na druhou stranu tak, jak ho znám, tak mám pocit, že přes veškerou moji snahu by na sourozence žárlil - a navíc můj syn byl až do nějakých šesti, šesti a půl roku dost pracný dítě, svéhlavý, paličatý, netrpělivý, puntičkářský, neposedný, zkoušející hranice - že kdybych musela svoji pozornost dělit mezi něj a jeho sourozence, tak bych ho asi nikdy nevypiplala. Takhle můžu říct, že v 7,5 letech je docela obstojně vychovaný, relativně zvládnutelný, určitá sebeúcta se v rovné míře dělí se zdravou mírou pokory... TOHO bychom asi u toho našeho konkrétního dítěte nedosáhli, pokud bychom měli víc dětí. Samozřejmě - své problémy má, ale nemám dojem, že by tyto problémy zmizely existencí sourozenců:-(
Tož to je moje zkušenost.
M.
Odpovědět