Přidat názor k článku O cestování s malými dětmi

Naše poslední cesta vlakem byla moc fajn.
Když jsem sbalila věci i děti (batoh narvaný k prasknutí, Kačenka v šátku a Anička za ruku) a vyrazila na autobusovou zastávku, modlila jsem se, abychom cestou potkali někoho, kdo nám tu cestu nějak zpříjemní. Na Smíchovském nádraží jsme nastoupily do vláčku, co jel na Hlavní nádraží, pojedly jsme nějakou svačinku a na Hlavním nádraží pak přestoupily do rychlíku. Šly jsme rovnou do vagónu pro děti a hned v prvním kupé seděla banda hlučných cizinců (bez dětí). Neměla jsem dost kuráže, abych je šla upozornit, že mají dát přednost cestujícím s dětmi, a tak jsem v naději, že se nějaké místečko najde, šla dál. Zakotvily jsme hned v dalším kupé. Byla tam dvě místa volná a paní se dvěma staršími dětmi. Čekali na tatínka, který měl přinést občerstvení. Když dorazil, párky v jedné a hranolky s kečupem v druhé ruce, zatoužila Anička taky po hranolkách. Vysvětlila jsem jí, že bychom to už nestihly (do odjezdu sice zbývalo 10 minut, ale byla jsem ráda, že už v klidu sedíme ve vlaku). Tatínek od druhé rodiny naprosto automaticky zase vstal a šel nám hranolky koupit. Nestihla jsem ani pořádně zareagovat. Pak si paní začala povídat s Aničkou, četla si s ní knížku, no prostě paráda. Pak Aničce držela ty hranolky (byly dost horké), děti jí půjčovaly svoje hračky a ještě jsme si krásně všichni popovídali. Byli to milí lidé, rozhodně se nepřetvařovali, bylo nám s nimi dobře. Když jsme vystoupily, ještě nám všichni mávali z okna...