O cestování s malými dětmi

Nevydáváme se nikam do dalekých krajin, ale cestovat musíme poměrně často. Bydlíme na okraji Prahy a jezdíme do centra, ale i ven z Prahy. Paradoxně jsem zjistila, že cesta do centra (nebo dokonce na druhý konec Prahy) může trvat déle než třeba cesta do Berouna.

Jaké jsou tedy mé zkušenosti s cestováním? Začnu od začátku.

První cesta s dítětem byla pochopitelně cesta z porodnice domů. Tehdy pro nás přijelo auto plné lidí, takže se do něj už nevešla autosedačka. Bylo to v zimně, namáčkla jsem se s miminkem ve fusaku na zadní sedadlo a miminko jsem si držela na klíně. Po této jízdě jsem prohlásila, že s dítětem bez autosedačky už nikdy. Jak se později ukáže, toto pravidlo v určitých případech s druhým dítětem přestalo platit.

Trvalo dlouho, než jsem se odvážila na cestu do centra Prahy. Po Zbraslavi jsem Aničku buď vozila v kočárku, nebo jsem ji nosila v šátku. První cesta MHD (podotýkám, že stále ještě nemám řidičák) se měla uskutečnit, když jsem se chystala na informativní schůzku ohledně plavání. To byly Aničce dva měsíce. Cesta to byla hrůzostrašná, vůbec jsem si nevěděla rady. Pak jsem si ale pomalu zvykla.

Tehdy jsem jezdila zásadně s kočárem, cestu s miminkem v šátku jsem si nedovedla představit. Kdybych tehdy měla svoje dnešní zkušenosti, asi bych spíš jezdila jen s šátkem.

Když jsem si zvykla na cestování po městě, přidalo se i cestování za jeho hranice. Samozřejmě nejjednoduší je jezdit autem, ale v tomto ohledu jsem naprosto závislá na lidech, kteří mě někam odvezou, a tak jsem musela začít uvažovat i o jiných způsobech dopravy.

Na cestování autem je sympatické, že můžete mít s sebou prakticky cokoli, můžete si dělat přestávky podle svého a je to rychlé. Nemá to však žádnou romantiku.

Můj první dobrodružný výjezd s miminkem se odehrál na podzim, když bylo Aničce 9 měsíců. Jela jsem se skupinkou děvčat ve věku mezi 10 a 13 lety na výpravu (připojily jsme se k jednomu dorostovému klubu, abychom nemusely jet tak úplně na vlastní pěst. Mělo to své výhody (víc lidí, všechno zajištěno předem) i nevýhody (nevěděla jsem, do čeho se to vlastně pouštím).

Vzhledem k tomu, že jsem měla velký batoh na zádech, kočárek s plným nákupním košem a ještě jeden příruční batůžek, sehnala jsem si radši odvoz na nádraží. Tam jsem se sešla s děvčaty a šly jsme přistoupit do vlaku, jímž měl zbytek výpravy přijet.

Pro maminky s kočárky je ve vlaku několik možností: První je nechat kočárek poslat jako spěšninu a miminko si vzít k sobě. Nespornou výhodou je, že nemusíte kočárek nechávat na chodbičce, protože ve většině vlaků s kočákem neprojedete a musíte ho nechat u dveří (a u WC, kam neustále chodí lidé). V tomto případě jsem to vyřešila právě takhle. Kočárek jsem nechala na chodbičce (zamčený u tyče - cyklistický zámek je opravdu nutnost) a Aničku jsem si vzala k sobě. To se ovšem nedá udělat, když je vlak nacpaný k prasknutí a není k dispozici vagón pro cestující s dětmi do deseti let. Pak nezbývá než čekat, zda bude někdo tak obětavý, že vás pustí sednout.

Pro mě tehdy naštěstí místečko bylo, ačkoli vlak byl opravdu plný. Vzpomínám, jak jsem občas jezdila vlakem, když jsem byla těhotná. Tehdy jsem mnohokrát stála na chodbičce a moje břicho nikoho nezajímalo. Nebyla jsem tehdy ještě tak otrlá, abych si o místo k sezení řekla.

Ta výprava byla vskutku bohatá na zážitky. Zaprvé jsem zjistila, kde všude se dá kojit. Anička byla stále plně kojená (o něčem jiném nechtěla ani slyšet), a tak jsem kojila poměrně často. Ve vlaku jsem kojila dvakrát (pokaždé v jiném a vždycky to nějak šlo). Když jsme pak (spíš necestou než cestou) šli na základnu, kde jsme se měli ubytovat, musela jsem kojit i na pařezu a následně v příkopě (to už byl pokročilý večer a my stále na cestě...), v boudě u autobusové zastávky, no zkrátka všude.

Zadruhé jsem přišla na to, že vydržím víc, než si myslím. Měla jsem zablokovanou páteř, měla jsem problémy cokoli zvedat a dělat některé pohyby. Cesta od železniční zastávky však byla do hrozného kopce, a jak už jsem psala, byla to spíš necesta. Takže kočár museli vždy nést dva účastníci výpravy, Aničku jsem musela nést já (k nikomu by nechtěla), a tak jsme šli. Myslela jsem, že si ji vezmu do šátku, ale ouha. Byly jsem obě dost nabalené a já jsem navíc stihla hodně přibrat. Udělala jsem chybu, když jsem si koupila jen čtyřmetrový šátek. Dnes už ho nemám...

V šátku to tedy nešlo, tak jsem musela Aničku do toho krpálu vynést v náručí. Nedalo se dělat nic jiného, takže mi nezbývalo, než to zvládnout.

Dále jsem se naučila, že kočárek (pořídila jsem si naštěstí terénní typ) může projet téměř všude. Sobotní výlet vedl také spíše necestami - a jak jsme krásně projeli. Pravda, nešlo to úplně všude, ale měla jsem s sebou obětavé dívky, které mi ochotně pomohly.

Na jednom místě jsem se se dvěma dívkami musela oddělit od ostatních, protože na Aničku už to bylo zjevně moc. Celý den v kočárku, vyndat ji na studenou zem nešlo, a tak jsem se vydaly na cestu zpátky na základnu s jednou ze dvou map, co byly k dispozici, v ruce. Mapa nebyla nejnovější a leccos vypadalo jinak, než jak to bylo na mapě zakresleno. Přesto se nám bez nehody podařilo dojít k cíli. Když jsme došly do nejbližší vesnice, ptaly jsme se domorodce, kterou cestou se máme dát dál. Měly jsme dvě možnosti. Buď jít lesem, což byla kratší cesta, nebo po silnici, což byla pohodlnější cesta. Domorodec nám poradil, abychom šly po silnici. Lesem prý s kočárkem neprojedem.

Když jsme se pak setkaly se zbytkem výpravy (už v suchu a v teple), dozvěděly jsme se, že ta cesta lesem by byla pro kočárek ideální...

Dneska jezdím se dvěma dětmi a říkám si, jaká to byla s jedním pohoda. Pravda, daleko víc využívám šátek a Anička už může ťapat po svých. Ovšem nemůžu plánovat dlouhé pěší trasy, musím na její malé nožičky brát ohled (a na svoje záda konec konců taky).

Šátek má mnoho výhod: můžu s ním i do autobusu, který nemá plošinu ani ochotného řidiče. Ani ve vlaku se nemusím starat o kočárek (ovšem golfky jsou do vlaku dobré - jsou malé a skladné) a na schodech nemusím nikoho prosit, aby mi pomohl. Po Praze můžu jezdit bez problémů metrem a nejsem omezená na bezbariérové stanice, bezbariérová zařízení apod.

Nevýhoda je, že nemůžu mít s sebou tolik věcí. Našla jsem si tedy tzv. minimalistický způsob cestování. Kačenku (druhé miminko) nosím na břiše a na zádech ne moc velký batoh. Do něj musím dát pár plen, náhradní oblečení a něco teplejšího, když hrozí, že se ochladí, nějakou svačinu (ale tu často kupuji až někde po cestě) a pití. Káťa už není plně kojená, takže toho musím tahat trochu víc, ale není to žádná tragedie.

Když dorazíme někam, kde můžu Káťu položit na spaní (třeba na návštěvu), můžu šátek použít i místo deky. V parku na trávu taky můžu rozložit šátek, když je hezky.

Jsou ovšem případy, kdy je lepší mít kočárek s sebou (když vím, že si budu potřebovat odpočinout a nebudu mít kam dítě "odložit") nebo když vím, že po cestě budu nakupovat (a do batohu se mi to nevejde).

Závěrem snad jen vysvětlím to, co jsem napsala na začátku. Cestovat se dá i se dvěma dětmi - a docela v pohodě. Ale vždycky se musím připravit na to, že pojedeme taky zpátky. A to už zdaleka taková pohoda nebývá. Děti jsou totiž většinou unavené, což se projevuje zlobením, kňouráním, a někdy dokonce i jekem. Jediný recept na zpáteční cesty jsou pevné nervy.