Z tohoto příspěvku mám dojem, že snad lze dítě zachránit tím, že podstoupíme tisíc vyšetření... To je přece nesmysl. Buď zjistím, že je dítě pravděpodobně postižené a rozhodnu se, že chci aby žilo, nebo se rozhodnu jeho život ukončit.
Jedna kamarádka je zrovna v nemocnici s postiženou holčičkou - syndrom kaudální regrese. Neví, jestli holčička bude někdy chodit, ale má ji moc ráda. Lékaři na to během těhotenství nepřišli. A jak je ráda, že nepřišli a že byla celou dobu v pohodě.
On ten stres totiž může taky napomoci tomu, aby se miminko nevyvíjelo tak, jak má. Takže kdyby se strachovala o to, zda bude její dítě v pořádku, mohlo by to být nakonec ještě horší, než to je.¨
Sama jsem velice vděčná za dvě zdravé děti a nevím, jak bych se srovnávala s nějakým postižením, nikdy jsem to nezažila. Vím ale to, že život dítěte za to stojí, ať je zdravé, nebo není.
I děti s Downovým syndromem mohou prožít bohatý život. I děti na vozíčku mohou prožít bohatý život. Že to bude pro mě nepohodlné a že budeme muset překonat spoustu překážek, to přece není důvod, abych své dítě nechala zabít.
Předchozí