Příběh o tom, jak člověk míní a české zdravotnictví mění.
Kde zcela jistě rodit nebudu jsem věděla ještě před tím, než se mi podařilo otěhotnět. Naše místní nemocnice totiž na můj vkus příliš často plnila stránky novin. Nejdřív, ještě před mým těhotenstvím, se čerstvá maminka pokusila o sebevraždu skokem z okna poporodního oddělení. Následovalo úmrtí dítěte během porodu, trestní oznámení rodiny, vykrvácení jiné rodičky u porodu, další trestní oznámení rodiny, které se narodilo dítě s těžkým poškozením mozku – prý vlivem zanedbané péče během porodu a úmrtí další rodičky během převozu do nemocnice v jiném městě, ta „naše“ ji totiž odmítla v kritickém stavu ošetřit.
Vedení nemocnice přijalo opatření: zaměstnali tiskového mluvčího a prohlásili, že začnou podávat trestní oznámení na každého, kdo o jejich nemocnici píše negativně.
Poučena diskusemi na Rodině jsem navštívila porodnice v okolních městech a taky prováděla důsledný průzkum mezi známými. Nebylo snad známé maminky, kterou bych nepožádala o doporučení. Rozhodla jsem se pro soukromého gynekologa-porodníka, který vede porody v blízkém městě. Díky jeho zkušenostem, lidskému přístupu a taky následné přítomnosti u porodu mi jej doporučilo několik osob.
V rámci poradny pro těhotné jsem pravidelně navštěvovala svého gynekologa, pročítala těhotenskou literaturu a těšila se na porod. Miminko se mělo k světu, rostlo podle příruček, já jsem neměla žádné obtíže, prostě pohoda.
Odběry krve u skoro každé návštěvy poradny jsem považovala za otravnou (dělá se mi špatně), ale nutnou věc. Vycepovaná socialistickým zdravotnictvím v době mého dětství jsem je vždy absolvovala nalačno. Naivně jsem si myslela, že je to nutné. U jednoho z odběrů jsem v ordinaci mírně zkolabovala. Vyšlo najevo, že jsem v dobré víře přišla nalačno a sestra mi vysvětlila, že v těhotenství se testy nalačno nedělají. Další pokus o odběr krve se už nezdařil, klesl mi tlak a žíly se ze strachu schovaly. Odběr krve mi proto odsunuli na další návštěvu poradny.
Pár dnů po další návštěvě poradny (a dalším odběru krve) jsem zažila pozoruhodný telefonicky rozhovor. Volala mi sestra z oddělení genetiky místní nemocnice (té, které jsem se za každou cenu chtěla vyhnout). Začala zhurta:
Teprve potom jsem začala uvažovat a dávat si věci do souvislosti. Oddělení genetiky mě z neznámých důvodů shánělo podle telefonního seznamu. Stačilo zavolat do ordinace mého gynekologa a zjistili by veškeré kontakty včetně mobilního čísla a e-mailové adresy.
Byla jsem čerstvě vdaná a v telefonním seznamu bylo uvedeno ještě mé původní příjmení. Pod jménem Nováková mne tam najít nemohli. Později vyšlo najevo, že ta aktivní sestra stačila obvolat mou tchýni i švagrovou. Takto se dopracovala ke správnému telefonnímu číslu. Mí příbuzní se dozvěděli, že s naším dítětem není něco v pořádku dříve než já.
Záhadu se „vzkazem u syna“ se mi vyřešit nepodařilo. Pokud se tento vzkaz opravdu k nějaké mamince dostal, a ona třeba ani nebyla těhotná, ráda bych se ji touto cestou omluvila.
Po nahlédnutí do těhotenské literatury jsem „alfáče“ identifikovala jako alfafetoproteiny (zkrátka AFP), tedy hodnoty, které se zjišťují prenatalním screeningem – vyšetřením, které má odhalit vrozené vady plodu ještě před narozením.
Druhý den jsem naklusala do místní nemocnice na genetiku. Objednána na 8.00 jsem už v 9.00 byla přijatá strohou lékařkou. Bez jakéhokoliv vysvětlení mne odeslala na gynekologické vyšetření u nich v nemocnici. Po vyšetření jsem se od ní dozvěděla následující:
Byla jsem v pátém (podle genetičky v šestém) měsíci těhotenství, cítila jsem zřetelné pohyby dítěte a měla jsem ho už velmi ráda. Nejsem schopna popsat pocity, které mnou zmítaly. Ještě dnes mám při vzpomínce na tuto dobu sevřený žaludek.
V domnění, že dnes už máme možnost výběru lékaře jsem se rozhodla pro gynekologa, kterému jsem důvěřovala. Ani ve snu mne nenapadlo, že mne o výsledcích testů nebude informovat on, ale nějaká neznámá lékařka.
Názor lékařky-genetičky jsem konzultovala s mým gynekologem. Ten se mne snažil uklidnit. Screening test prý udává pouze orientační hodnoty, často se stává, že vyjdou nepravdivé údaje a termín porodu mi prý stanovil dobře.
Doma se odehrávalo psycho. Mé výbuchy pláče, bezradnost, pocity ublíženosti (proč zrovna my) byly nepřetržité. Rozhodla jsem se, že těhotenství nepřeruším. Manžel se snažil být mi oporou, ale vypadal dost vystrašeně. Po dohodě s gynekologem jsem si zařídila ještě jedno vyšetření – ve fakultní nemocnici vybavené perfektními přístroji. Ohledně stáří těhotenství se přikláněli na stranu mého gynekologa, výsledky screening testu interpretovali stejně jako lékařka z místní nemocnice.
Mé rozhodnutí nepodstoupit potrat se už nezměnilo. Rozhodla jsem se ale pro vyšetření plodové vody. Chtěla jsem být dopředu připravena. Nedovedla jsem si představit čekání na porod v situaci, kdy vím, že se má narodit dítě s možnou vrozenou vadou.
Konec příběhu je pohádkový. Vyšetření plodové vody žádné vrozené vady nepotvrdilo. Přesně v termínu určeném mým gynekologem se nám narodila zdravá, naprosto normální a velmi krásná holčička.
Když jsem v porodnici vyprávěla svou anabázi s „alfáči“, lékaři mi řekli, že v té době v místní nemocnici na genetice probíhaly mocenské boje o post primáře a celé oddělení bylo v chaosu.
Tak málo stačilo k tomu, že se naše malá nemusela vůbec narodit.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.