Poslechnout své srdce

Karolíno, Váš příběh je otřesný. Jsem moc ráda, že vše dobře dopadlo, a máte zdravou holčičku.
Sama jsem ještě nerodila, a lékaři, s kterými jsem doposud přišla do styku, byli citliví a příjemní, ale příběhy, jako je ten Váš, mě vždy naprosto vyvedou z míry. Chápu, že si lékaři musí držet jistý odstup, aby nepodléhali emocím a dokázali se správně rozhodnout, ale to, co popisujete Vy, nemá s žádným profesionálním odstupem nic společného. To je ten nejhnusnější osobní přístup, jaký si dokážu představit (styl telefonátu, strohost lékařky v situaci, kdy člověk potřebuje vlídné slovo jako sůl...)
Mrazí mě také z toho, jak se vytváří taková atmosféra, že právo na život mají jen zdravé děti. Sama nevím, jak bych se v situaci, kdy by mé dítě nebylo zdravé, rozhodla. Je ale pro mě naprosto nepřijatelné, když se k mamince, která se rozhodla v této situaci na potrat nejít, přistupuje stylem "vy ste se snad zbláznila".
No a závěr , že na oddělení právě probíhaly mocenské boje, je tou nejhořčejší třešničkou na dortu. Opravdu, jak málo stačilo k tomu, aby se Vaše dcera nenarodila.
Mimochodem,"mocenské boje" mi do dneška přišly směšné, od teď vím, jak strašně dokážou být zhoubné.(Poprvé jsem se s nimi setkala na VŠ,což mě velmi překvapilo;domnívala jsem se, že vzdělaní lidé mají nadhled-bohužel jsem zjistila, že jen někteří).
Dále je pro mě Váš příběh poučením, že v situaci, kdy se vše zamotá,a vše zhroutí, je nejlépe poslouchat své vlastní srdce.

Přeju Vám hodně radosti z Vaší holčičky a nám všem citlivé lékaře.