Mám postiženého 4-letého chlapečka. Jeho nejspíše geneticky dané onemocnění propuklo poměrně nedávno, nyní je částečně ochrnutý a trpí epilepsií. Přes hrůzu, kterou si letos na jaře prožil (a my všichni pochopitelně s ním) věřím a doufám, že Bůh ví, proč tomu tak je.
Ani kdyby mi lékaři před 4 lety předpověděli takovou hrůzostrašnou budoucnost, nešla bych na potrat.
Syn si z nemocnice nyní kupodivu nic nepamatuje, teď ho nic nebolí, nepříjemnou rehabilitaci a hnusné léky si den co den zdůvodňujeme, troufám si tvrdit, že je to veselé, šťastné a milované dítě. A že má handicap? NO A CO?
A my to zvládneme.
Předchozí