Přidat názor k článku O babičce rozmazlovací

Milé dcery a snachy,
ještě jsem nikdy do Rodiny nepsala, ale tentokrát jsem Klářin příspěvek (které mám jinak velice ráda) nějak nerozdýchala pro změnu já. Nevím, jestli se mi podaří napsat výstižně, o co mi jde.
Úvodem bych jen chtěla poznamenat, že s věkem jsem dospěla k jednomu poznání: nikdy nekritizovat někoho za něco, co jsem sama neprožila. Jak já jsem kritizovala tam maminu, že plácla dítě, onde zase tátu, který seřval svého potomka, ale pak, když jsem byla ve stejné situaci, zachovala jsem se stejně, ne-li hůře.
Kláře bych doporučila odpovědět si na dvě otázky:
1) je rozmazlený manžel
2) chovám se stejně k lidem, které vidím každý den jako k lidem, které mám ráda nejvíc na světě a vidím je jen občas.
A teď k nám, babičkám a dědečkům. Jejich výchova dětí musí být jiná než rodičovská - vždyť o tom to babičkovství je. A k té výchově patří i to větší rozmazlování. Já sama mám dvě vnoučata. Zcela respektují příkazy své dcery, když jsem u nich doma a příkazy, které jsou tzv výslovné (zákaz večerníčku, zákaz zmrzliny) a pod. O obecně respektovaných pravidlech nemluvím (vbíhání do silnice apod.). Ale nechápu, proč by nám dcera nebo zeť měli přikazovat, co děti mohou a nemohou v naší domácnosti nebo na naší chalupě. Krámování v šuflatech patří k těm nejúžasnějším dobrodružstvím, tam se najde zajímaých věcí - proč bych to s nimu nedělala. (Samozřejmě totéž nedovolím u dcery, tam jsem na návštěvě, i když hlídám, a do šuflat nepolezu). Proč bych na vycházce měla jenom jít, když můžu válet sudy, šlapat do kobylinců a máchat se v bahně. To je přece úplně úžasné - a doma to dělat nejde. A že jsme špinaví - no a co, tak se to vypere. A stejně to vyžehlí zase babička. Že nejdeme spát ve stejnou dobu jako doma, ale čučíme do ohně nebo jdeme na večerní vycházku a nebo si povídáme dlouho do noci o vláčcích - a co má být. Ono každé dítě pozná, co si kde může dovolit - a v životě taky nebude pořád ve stejných sociálních situacích. Každé dítě brzy pozná, co smí doma, co ve školce a co u babičky a naučí se s tím žít. A že po návratu od prarodičů se chová trošku jinak - no, vy když přijedete z dovolené, taky okamžitě zajedete bez jakéhokoliv přemáhání do starých kolejí? Třeba jo, ale já ne (například jen to vstávání).
Babičky a dědečci jsou pro vnoučata nezastupitelní a doufám, že mi to potvrdí aspoň někdo, kdo prarodiče měl a náhle o ně přišel. Vím, že můj dospělý syn čerpá z toho, co mu předal děda dodnes a to již mezi námi dědeček hezkou řádku let není. I já bych chtěla mít v srdcích svých vnoučat jednou takovou tu komůrku, kde bych byla alespoň malým kousíčkem u nich schovaná až nadosmrti a budu se snažit dělat všechno pro to, aby se mi to podařilo.
Takže ať žije a vzkvétá vzájemná symbióza babiček, dědečků, dcer, snach, synů, zeťů, vnuků a vnuček a ať má stále mezi námi místo láska a tolerance.
babička Radka