O babičce rozmazlovací

Přestože jsme u ní původně chtěli strávit ještě pár dní navíc, zvedli jsme po týdnu kotvy a šupajdili zpátky domů.

Pokud byl u babičky přítomen můj muž, její syn, bylo všechno v mezích klasického rozmazlování, babička podstrkovala Kryštofovi čokoládu, foukala mu bolístky a nechávala ho dlouho vzhůru. Jakmile ale Robert na čtyři dny odjel do práce a já jsem s oběma kluky zůstala u babičky sama, nastala hrůza a děs. Přestože se babička stará o svoji postiženou dceru, našla si čas na to, aby Kryštofovi tolerovala naprosto všechno. Ráno jsme přišli ze zahrady, zula jsem prcka u dveří, jeho boty postavila vedle babiččiných a šli jsme na snídani. Kolem desáté babička prohlásila, že ho vezme ven. A koukám, oni jdou na zahradu verandou a bosky. Volám na babičku, že boty jsme nechali ráno u hlavních dveří. A ona že to ví, ale Kryštůfek prý chtěl jít verandou, tak že to obejdou a obují se až dole. Nebo jindy, domluvily jsme se, že ona půjde s Kryštofem ven napřed a já s Bastíkem je doženeme šátkmo. Dohnali jsme babičku s Kryštofem v náručí – „On se chtěl nést,“ vysvětlila mi babička. Nesla ho tam i zpátky. Už ji nezajímá, že když jdu s klukama ven sama, ztropí mě kvůli jejímu ustavičnému nošení Kryštof scénu (a ne jednu), že chce do náruče. Kdykoli jsem něco zakázala (lézt na stůl s ubrusem a jídlem, drancovat šuflata s oblečením, pořád dokolečka zapínat a vypínat televizi), babička to větou „Ale mamko…“ okamžitě povolovala nebo aspoň zlehčovala má slova. Když se Kryštof začal vztekat, ihned ho uklidňovala a konejšila, i když by bylo na místě ho nechat vyvztekat se. Plnila jeho přání do puntíku. Snad nejabsurdnější situace nastala, když si Kryštof poručil, že se chce houpat na houpačce zavěšené mezi futry dveří. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale on se chtěl houpat hodinu. Babičce hodinu stálo vaření, hodinu houpala malého umíněnce a já jsem je ze zahrady chodila se Sebastíkem každých deset minut upomínat, ať už toho nechají. Když jsem tam šla po páté, připadala jsem si skutečně jak idiot. Vytáhla jsem Kryštofa z houpačky násilím a babiččino „Ale mamko, on se chce houpat“ se mi podařilo ignorovat. To dítě bylo zkřehlé (v babiččině kamenném domě z roku 1900 se v létě netopí a teplota tam dosahuje maximálně devatenácti stupňů), svět se s ním houpal ještě pět minut, schody z verandy na zahradu málem nesešel.

Babička je nesmírně hodná a obětavá žena, už jsem psala několikrát, že si jí vážím. Několikrát jsem s ní také mluvila na téma výchovy svých synů, o hodně ostřeji než já jí své řekl i Robert. Přesto to nechápe. Jenom jedna věc mi nejde na rozum. Byla to totiž ona, kdo, když se Kryštof narodil, nejdůrazněji radila: „Nechte ho vyřvat v postýlce, malé dítě ještě neumí komunikovat jinak, než pláčem!“ A teď, když by bylo dobré Kryštofa občas ponechat sobě samému, zasahuje s prvním vzteknutím. Teď mám chuť k ní už nikdy nejet s klukama sama a vydávat se tam jenom s Robertem, to by ale znamenalo pobýt u ní maximálně tři čtyři dny za čtvrt roku, víc volných dní v jednom kuse Robert ze školy a z práce nevyšetří. Za pár dní se uklidním a zapomenu na to, jak těžké bylo Kryštofa zvládnout v babiččině přítomnosti (když jsem odešli na půl dne na hřiště, byl poslušný a snad ani jednou neodmlouval). Přesto budu ještě dlouho přemýšlet nad tím, kde leží hranice mezi zdravým a škodlivým rozmazlováním, pokud ji kdy objevím.