Re: obhajoba babiček

Milá Radko, napsala jsi to moc hezky. Sama sice ještě babička nejsem, mám jednu 20-ti letou dceru a jednu 17-ti letou. Ale už te´d se na své babičkovství těším a zastávám stejný názor, jako ty.
Vzpomínám na svou babičku s láskou. Mohla jsem se u ní dívat na televizi dlouho do noci, mohla jsem kramařit, dělat binec, vařila mi oblíbená jídla, četla pohádky, plnila mi nejrůznější přání. To, co jsem směla u ní, jsem doma nemohla. Přesto si myslím, že mě to nijak nepoznamenalo - v tom špatném slova smyslu.
Dítě si přece potřebuje občas vydechnout od té dobře míněné výchovy u rodičů a trochu si užít volnosti, vždyť je to tak báječné.
Já osobně jsem svoje dcerky strašně ráda dávala ke svým rodičům /bohužel, to vzhledem ke vzdálenosti nebylo často/, protože jsem věděla, že si to tam krásně užijí. Babička s dědečkem měli vždycky víc trpělivosti, víc času a v podstatě nepřetržitou náladu na hraní, vyprávění atd. Babička nelenila a ráno vstávala za kuropění, aby princezničkám udělala k snídani palačinky. Po mě dcerky nic takového nikdy nechtěly, prostě to byla výsada pobytu u babičky. A mohla bych pokračovat dál.
Maminky, nebojte se, že laskavost a ústupky vašich babiček udělají z dítěte neurotika nebo něco podbného. Naopak, jednou na ně bude rádo vzpomínat.
A - promiňte - řešit, jestli se dítě obuje tady nebo tam, jestli půjde tudy nebo tamtudy - to je přece prkotina. :o)))