moje zkušenost

Ahoj všichni, zatím si diskuse na rodině jen čtu, ale nedá mi to abych nenapsala svoje zkušenosti, ne jako maminky, ale jako vnučky.Jestli vás babičky rozmazlovaly a chvíle s nimi patří k nejhezčím vzpomínkám, pak vám nemůžu než závidět. My jsme celkem čtyři, moje nejstarší sestra bydlela u babičky (maminčiné mamky) od narození asi do dvou let. Potom se moji rodiče vzali a narodila jsenm se já a brácha.Ovšem pak se naši rozvedli, sestra s mamkou se odstěhovali a narodila se další sestřička a my s bráchou zůstali s taťkou a s jeko mamkou (naší babičkou). Ta byla mimochodem jednou z mnoha příčin jejich rozvodu. No a taťka si zřejmě s výchvou holky moc nevěděl rady a babička nikdy holku nechtěla (sama mi to řekla), druhá babička má nejradši nejstarší sestru, což je asi pochopitelné a maminka měla malé dítě a navíc byla daleko.Takže mě se nikdo nevěnoval a dodnes si pamatuju jak často jsem brečela že mě nikdo nemá rád a jak stašně opuštěná jsem si přpadala. Dnes je mi 22 a už se na to dokážu dívat s nadhledem, dokonce je všechny chápu, a mám moc ráda, ale když je dlouho nevidím, nijak mi to nevadí. Když přijdu na návštěvu ani nevím o čem si s nimi mám povídat, jsou pro mě tak troch jako cizí lidi.