Re: Bez babicek to ale neni ono

Sosane, víš že jsem vůbec neútočila na tátu? Ten to v podstatě dělal jako ty, vše si udělal po svém. (Taky nikdy si nepamatuju, že by babička a táta přímo mluvili.) Já jsem toho názoru, že své rodiče si musíme spacifikovat sami a partner by měl být oporou. Takže se spíše "zlobím" na mámu. Rozhodně jsem toho názoru, že partneři (manželé) jsou základ rodiny a nikdo (ani děti, ani rodiče) by neměli ten vztah bořit. Nevím, jak tvoje žena, ale já bych se ve sporu se svými rodiči vždy postavila na stranu manžela.
Ale nevím, jak bych ti to vysvětlila. Mě nejvíc dráždil ten duch naší rodiny: "s tím se nedá nic dělat, to víš babička ... atd." Táta si tedy dělal svoje věci po svém, ale co se týkalo dětí, tak máma vše "vyžehlila" = ustoupila. Dokážeš si představit, jak vypadal každodenní život?
Ještě jednu věc: jako dítě do cca 5 let jsem babičku milovala, pak nastal zlom - já měla porvé vlastní (=jiný) názor na nějakou pitomost. A od té doby jsem se přidala k mému otci na "černou listinu" naší rodiny. Myslíš, že mě neovlivnilo, když jsem poslouchala pořád: "ty jsi stejně nemožná (možno doplnit jakokoliv slovo) jako váš táta". Přání babičky bylo vystrnadit ten cizí "element" (=mého tátu) z naší rodiny.
Čím jsem byla starší, tím víc jsem přestala řešit věci přímých konfliktem, ale těžko se můžeš chovat asertivně, když tě někdo "šacuje". Moje sestra to měla lepší (je mladší), vše důležité jsem já předem vybojovala. Ale když jsem se odstěhovala, užila si také (i když babička zestárla a byl to slabý odvar).
Myslím, že kdybych teď dělala svým dětem, co nám babička, tak mě budou soudit za psychické týrání dětí.
P.S.: Babička si nás nikdy nevzala na prázdniny nebo na výlet, jen chtěla jezdit na společné dovolené s našima. (To se pak lety naštěstí přerušilo - jinak nebylo kde si celý rok vydechnout.)