Re: Trápí mě reakce maminky a babičky

Ahoj Aleno!
Víš, naše maminky a babičky někdy dělají či říkají věci a rozhodnutí, které se nám, dospělým dětem, ani zdaleka nemusejí zamlouvat. Asi jsi měla s oběma dost hezký vztah, a teď, po takové jejich reakci, Tě bolí, že to neberou stejně jako Ty - protože by sis od nich přála, aby se radovaly stejně jako Ty. Prožívám něco podobného. Svou matku jsem zbožňovala a považovala ji za poloboha. A nakonec, jako dospělé, mi začalo docházet, že se chová ne vždy úplně nejlépe. Ne se zlými úmysly, ona to myslí dobře. Ale mně, jako dospělé, to velmi, velmi ubližuje. Takže mi nezbylo nic jiného než ji pomyslně "opustit". Setkáváme se, to ano. Ale postupně se učím nemyslet na to, co "mi" udělala. Je to těžké, někdy mě to ještě teď rozčílí nebo rozbrečí - a o těch probrečených večerech před ještě nedávnem tady snad ani nemusím vyprávět. Člověku pak nezbývá nic jiného, než přestat takové věci vnímat. - Třeba Ty na tom nebudeš až tak špatně, jako já - já dopadám tak, že si své matky už vlastně ani nemám za co vážit, a obávám se, že i můj cit k ní se pomalu rozplývá do nenávratna...
Důležité je, abys - pokud půjdeš hodně "proti" jejich návrhům či názorům, a ony z nich zase na oplátku neustoupí - měla nějaké své zázemí. Ideální by bylo, pokud bys byla natolik silná, odolná a statečná, aby sis i s malým dítětem poradila v nejhorším případě sama bez pomoci bližních. Nebo když to ne, tak by to chtělo mít určitou jistotu ve svém partnerovi. Co se manželství týká, tak to by ideálně mělo být stavěné tak, aby se jeden o druhého mohl opřít i v těžších životních situacích - a těch může nastat přehršle. Přičemž mateřství lze mezi takové "zkoušky" považovat. Nevyspání, kojení i třeba celou hodinu (ixkrát denně), nekonečné přebalování, a mezi tím domácí práce - a ještě zvládat být milá na mimčo i partnera... Já jsem třeba ani zdaleka neměla tušení, jak těžké to může být - a bez podpory manžela bych to asi sama nezvládala.
Chci tím říct, že Tvoje maminka i babička mohou mít o Tebe obavy; třeba se jim zdá, že Tvůj partner není dost spolehlivý, a že pokud Tě opustí, budeš to mít dost těžké.
Ale neházej flintu do žita - třeba Tě obě mají upřímně rády, Tvoje rozhodnutí obě dvě přijmou a akceptují (na rozdíl od mé matky, ta má rozhodnutí akceptovat jaksi moc nechce) - a jednou, pokud bude mimčo na světě a stane se, že Tě partner nedejbože opustí, jedna z nich či obě Ti podají pomocnou ruku a nenechají Tě v tom se plácat.
V každém případě to chce čas. Čas všechno léčí. Snaž se s tím nelámat hlavu (ono se to hezky píše, že?), a myslet na to příjemnější a pozitivnější v životě. Je naprosto ideální, když děťátko v bříšku cítí lásku, jistotu, bezpečí, něhu, zkrátka samá pozitiva. Soustřeď se na něj a na svého předpokládám milujícího partnera, na své koníčky a uvidíš, třeba babička pravnoučkovi taky přijde na chuť...
M.