Ach ty babičky ...

Všude je to stejné ... Někdy mi přijde, že stát se babičkou je nějaká metamorfóza (uvidím u sebe) ;-)
Např. moje máma reaguje na vztekání okamžitým ústupkem, ale dcera ví, že na mě to neplatí. (Ale částečně s mámou "mávala" tímto způsobem už moje mladší sestra.)
S druhou babičkou, která bez auta nedá ani ránu, zase dcera odmítá chodit. Malér je, pokud se někdy sejdeme dohromady. My jsme s manželem "chodiči" a dcera jinak také (v porovnání s ostatními dětmi ve školce je úplný turista-maratonec).
Další bod střetu je video-televize. Myslím, že čtyřletému dítku stačí večerníček a výjimečně pohádka. Ale babičky a dědové mají jiný názor ...
Já na tom mám jediné řešení: nechat děti s babičkami samotné, tj. netrávit společné dovolené apod. (Zkusili jsme to několikrát a bylo to opravdu vysilující!) Pak nastává několika denní léčba a návrat dítěte do původního stavu ;-)