Re: Bez babicek to ale neni ono

Tak nevím ... Mé děti si na prarodiče (až na vyjímky) nemohou stěžovat a vycházíme spolu moc dobře. Ale (jak už jsem tady psala) být s nimi a dětmi pohromadě vydržím jen pár hodin v kuse ;-)
Ale jsou i jiné babičky. Já si v dětství užila opravdu intenzivně. Babička se o nás starala, když byla máma v práci, a pak se k nám zcela nastěhovala (do panelákového minibytu, i když měla byt vlastní). Vůbec nemohla být řeč o nějakém rozmazlování. Vše bylo něco za něco - "budeš pořád poslouchat na slovo - dostaneš hračku". Nikam jsme se sestrou nesměly: "to si dělej až s rodičema", pokud ale máma něco dovolila, nastala scéna, jak z italského filmu, takže máma ustoupila a zakázala nám to. Chodila nás "stopovat", jestli neděláme něco zakázaného, četla nám dopisy, prohlížela aktovky, šacovala nás před celou třídou (jestli nemáme na školní výlet "moc peněz") ... Přivést si domů kamárady jsem mohla až na střední škole (to už jsem babičku zcela ignorovala). Navštívit někoho doma - neexistovalo.
Budila nás v pět ráno hysterickou scénou, kdy plakala, že se za ní stydíme a co všechno "strašného" jsme ji provedli ... (Musím sebekriticky říci, že jsme byly se sestrou extrémě hodné a poslušné děti, které se dobře učí a nemají vůbec žádné "průsery".) Myslím, že je zázrak, že jsme si se sestrou zachovaly poměrně dobré duševní zdraví.
Podotknu, že babička měla děti dvě a příbuzných hodně, ale s nikým se nesnášela ... Nejhorší ale bylo, že s námi pak vždycky "nemluvila" a čekala, až ji "odprosíme". (To vám každý psycholog řekne, že malé dítě tohle dost špatně nese.)
Teď už to píšu v klidu, ale trvalo mi hodně let po odchodu z domova, než jsem si v kontaktu s babičkou udržela pevné nervy :-( (Dnes už nežije - zemřela v 90 letech.)
Říkám vše hlavně proto, aby si rodiče uvědomili, že zodpovědnost za štěstí jejich dětí je na nich. Oni musí řešit kontakt s prarodiči. Moji rodiče nechali babičku "řádit" na nás, jak se jí zachtělo a dělali, že to nevidí (resp. můj otec s ní vůbec nemluvil kromě "dobrý den"). Když jsem jako dospělá našla odvahu a vylíčila mámě podrobnosti babiččiny "výchovy", hrozně se "vyděsila" a řekla "mě nenapadlo, že by vám dělala to co mě". Co na to říci???
Abych nezapomněla, mě jako dítěti dost dlouho trvalo, než jsme zjistila, že ne všechny babičky jsou takové a že nejsem ta vnučka "nejhorší na světě". (A vrátit dítěti sebevědomí trvá o dost déle, než ho sebrat.)
Přeji hodně rozmazlovacích babiček a šťastných dětí.