Přidat názor k článku Patologický alfáč

Jitulko,
píšeš o věcech které zřejmě neznáš a souhlasím s Jířou, také obdivuji rodiče, které si nechají "postižené" dítě a dokáží se o něj starat a dát mu lásku. Vím, o čem mluvím, částečně z vlastní zkušenosti, před MD jsem pracovala v Ústavu pro postižené. Ano, nebyla to po psychycké stránce lehká práce, ale já tam byla štasná. Štasná z toho, že vidím pokroky těch "dětí" (z každé správně zavázané tkaničky, byla radost jako kdyby zdolaly osmitisícovku), také za ty krásné úsměvy kterými mě vždy ráno vítaly a večer nechtěly pustit domů. Také jsem se nikdy nepozastavila nad tím, že se ty "děti" nikdy nebudou schopny se o sebe postarat, ikdyž už jsou dávno dospělí a že vždy budou potřebovat pomoc někoho jiného. Ty "děti" jsou štastné nevědí, jaké to je být "normální", jako my "normální" nevíme jaké to je být postižený.

P.s. ty "děti" užívají léky, aby netrpěly...