Přidat názor k článku O babičce rozmazlovací

Moc hezky napsané. :o))

Jestli můžu přispět svou úvahou, tak se přidám do diskuze.
Vzpomínám si, když jsem měla jenom jedno dítě, jak jsem to prožívala. Už v těhotenství jsem studovala odborné příručky, kterak s dítětem komunikovat, jak ho nejlépe živit, co a v jakém věku má zvládat a umět. Zkrátka dítko pro mne bylo středem vesmíru, točil se kolem něj celý svět a já jsem se, coby zodpovědná matka snažila vytvořit mu co nejvhodnější zázemí. Vařila jsem mu zdravá, správně vyvážená jídla, nešišlala jsem na něj, rozvíjela jeho schopnosti po všech stránkách. Pro babičky a dědečky jsem ale musela být postrach. Neustále jsem kontrolovala, co a jak s mým milánkem provozují a vždycky jsem našla nějaký nedostatek. Buď nebylo jídlo tak správně "vyvážené", případně jsem s hrůzou objevila v ručičce 15-ti měsíčního dítka krabičku lentilek, nebo na něj šišlali, nosili ho, houpali, lezli po zemi a vydávali nesrozumitelné zvuky a tím vzbuzovali v mém nevinném stvořeníčku dojem, že takhle je to normální a děsila jsem se toho, že to bude vyžadovat i po mě - kdykoli a kdekoli.
Dneska, když si sama na sebe vzpomenu, ježí se mi vlasy a doufám, že moje dcery, až budou mít první dítě, tuto etapu přeskočí a najedou hned na tu druhou - která u mě nastala narozením druhého potomka. Totiž - ne, že bych náhle své odpovědné nitro zadupala do země a stala se ze mě lehkomyslná, asociální matka. To ne. Ale s příchodem druhé dcerky na svět jsem zjistila, že příručky jsou většinou na nic, akorát blbnou hlavu a dodržovat rady, v nich udílené, je nemožné. Vybrala jsem si to důležité a zbytek jsem s klidem spláchla do záchodu. A tak mladší dcerka vyrůstala v klidném, radostném prostředí, kde se odborným okem nezkoumal každý jogurt, kde jsem na ní občas i joztomile žašišjaja, v roce a půl jsem jí klidně vrazila lízátko - zkrátka nechala jsem jí víc volnosti a nepozorovala ji tak úzkostlivě, jak tomu bylo u prvního dítěte. I babičky a dědečkové se konečně dočkali a mohli si báječně užívat obě vnučky bez neustálého ohlížení a nervování, jestli to, co dělají, je dle mého gusta.
Zkrátka jsem došla k přesvědčení, že babičky a dědečkové jsou většinou svéprávné osoby, které zvládnou postarat se o dítě. A že občas udělají něco jinak, než bych to udělala já? Pch, pokud jim např. nedají sirky a nepošlou je hrát si do stohu - tak jde o prd.
A hádejte, které dítě je vyrovnanější, spokojenější a pohodovější? To mladší, které vyrůstalo od malička obklopené klidem.
Milé maminky, věřte, že až se přiblížíte k babičkovskému věku, až budete za sebou mít výchovu človíčka od miminka do dospělosti, usadí se vám na duši klid a vy zjistíte, jak jste si mnohdy zbytečně ztrpčovaly život úplnými prkotinami. :o))