Přidat názor k článku O cestování s malými dětmi

Když jsem měla malé děti (byly od sebe 15 měsíců), bydlela jsem na okraji Prahy, kam jezdil pouze vlak. K dětskému lékaři jsme jezdili buď vlakem, který jezdil nejdřív za 2 hodiny, nebo pěšky. V létě to šlo zkratkou kolem rybníka, hodinka procházky, v zimě ovšem zkratkou nikoliv (bahno, nedalo se projít) a po silnici docela nebezpečné - úzká silnice, zatáčky, ležící dítě v kočárku bylo ohozené blátem od projíždějících aut i na obličeji.Auto jsme neměli, tudíž zbýval ten vlak. Ovšem když byly potom už děti dvě, tak se to dalo zvládat pokud jel pantograf, ovšem když jel vlak vysoký, nastával horror. Byla to sice jen jedna stanice, ale mimino jsem musela vyndat, kočár dát do tzv. "hytláku", první služební vagon za lokomotivou, a nastoupit po vysokých schodech s miminkem v náručí a sotva chodícím dítětem za ruku... Jednou mrzlo, tak jsem umluvila personál vlaku a povolili mi nastoupit do hytláku s kočárem a oběma dětmi, abych mimino nemusela vyndavat. Zažila jsem hrozné cestování, pokud nejel pantograf. Nedalo se ale nic dělat. Byla jsem dost hubená a tahání dětí mi dorazilo již tak skoliotickou páteř. Problémy s páteří mám celý život. Dcera, ta starší z mých dětí, je už na tom rozhodně lépe, jezdí s dětmi autem. Dokud měla jedno, bez problému s ním nakoupila, posadila ho do košíku v supermarketu, ovšem protože má děti též brzy po sobě, když se narodilo druhé dítě, již se nakupování stalo problémem - jedno dítě bylo v autosedačce v košíku a druhé pobíhalo po krámě a bralo věci. Když jsem před více než dvaceti lety nakupovala já, bylo všechno jinak - stála jsem s kočárem úmornou hodinovou frontu v jednom ze dvou krámů,které v našem bydlišti byly, kde dva staří prodavači stáli za pultem, bolely je nohy, pro každou jednotlivou věc chodili a to velice pomalu, zapisovali útratu obyčejnou tužkou, kterou si dávali za ucho a ručně sčítali a já stála s kočárem, druhé dítě za ruku, prostě byla taková doba. A kupodivu děti byly tehdy nějaké trpělivější, nedovedu si vůbec představit dnes nakupovat takovým způsobem, že by můj vnuk vydržel se mnou stát hodinu frontu... možná deset minut, déle ne.Pak by se vytrhl a vletěl nejspíš pod auto, neb hned vedle krámu byla silnice.