Přidat názor k článku S kočárkem ve městě – o zvycích a lidech

Miso, tak ja musim potvrdit, kdyz bylo malemu cca mesic, sli jsme s manzelem na nedelni prochazku po Petrine. Bylo dost vedro, tak jsem vymyslela, ze sejdem dolu a nahoru se vyvezem lanovkou. bohuzel jsem nebyla jedina, koho to napadlo, takze jsme vystali fronticku , manzel pak snensl kocarek a ja mela maleho na ruce. Ve chvili, kdy jsem vkrocila do uz uplne plne lanovky, vyskocilo hned nekolik chlapu a nabidli mi misto k sezeni - a to i pres to, ze jsem po porodu cvalda, manzel byl vedle mne, takze o nejake sympatie urcite neslo :-))
No a k tem rvoucim detem - v tomhle sympatizuji s Monty, mne teda jecici a brecici deti vadi vzdy, i kdyz jsem dite nemela i ted, kdy ho mam - pokud jeci to moje, jdu s nim pryc, protoze prece proto, ze ja mam dite, tak se nikdo neposadi na zadek - nebudu nikoho rusit. No a kdyz jsem nekde ve fronte, kde rvou deti cizi /napr. na poste/ a vidim, ze matka nema sebemensi snahu ho nejak uklidnit, tak mi to pekne stve. Preci vim, co na moje dite zabira, byt je to holt treba to, ze ho vezmu do naruci. Brecet ho necham opravdu jen tehdy, kdy vim, ze do minuty odjizdim pryc a vyndavani z kocaru by bylo slozitejsi, nez odjezd.Podle mne je spousta matek prilis nekriticka ke svym mazankum a mysli si, ze kdyz jsou to deti, tak mohou vsechno.