Přidat názor k článku Návrat s prázdnou náručí……

Milá Pawli,

je mi moc líto, že jste prošli takovým trápením. Věř mi, že s vámi opravdu soucítím. Sama jsem prošla něčím podobným a možná právě proto nevím, co napsat - sama si totiž pamatuju, že jsem tehdy měla pocit, že mi nikdo a nic nemůže pomoct, že se z toho zblázním a že to nemůžu přežít. Když o tom přemýšlím zpětně, tak mi nejvíc pomohlo jednak pár skutečně nejbližších lidí (ne rodina), kteří mě kdykoliv vyslechli a různými způsoby dávali najevo svůj soucit, zájem a lásku, přestože jsem v té době nebyla asi zrovna dobrý společník - nervy nadranc, pořád se mi chtělo brečet a probírat pořád dokola, co se stalo a proč atd.

Taky mi strašně moc pomohlo to, že už jsem doma jedno zdravé dítě měla - ročního čiperného synáčka. Dával mi hodně zabrat a bývala jsem z něj hodně unavená, ale nebýt jeho, tak jsem skončila na psychiatrii, fakt. Díky němu jsem prostě MUSELA nějak fungovat.... no však to asi teď nějak podobně prožíváš sama, ne?

Jestli Tě zajímá, co se stalo nám, tak tady je velmi stručně náš příběh. Můj prostřední synáček se narodil nedonošený, ale s ohromnou vůli k životu. O svůj život velmi srdnatě bojoval, ale jeho oslabení a problémy mající původ v té nedonošenosti byly příliš silné. Bojoval statečně 16 (!) měsíců, vždycky to chvíli vypadalo lépe, pak se to zase zhlouplo dolů, pak zase špetka naděje a vzápětí rána... Kdo nezažil, neumí si představit tuhle šílenou houpačku naděje a beznaděje. Nebyla jsem tehdy věřící (dnes už jsem), ale snažila jsem se nějak neuměle modlit, ale ani jsem vlastně nevěděla za co. Postupem doby bylo čím dál jasnější, že pokud malý přežije, bude asi dost postižený, protože ty problémy se nedařilo zvládat bez následků, i když se doktoři fakt strašně moc snažili. Nevěděla jsem, jestli se mám modlit za jeho život, který bude plný trápení a vpodstatě bez naděje na zlepšení? Nebyla jsem si jistá, že bych to dlouhodobě byla schopná zvládnout... Ale modlit se za jeho bezbolestný odchod, to jsem zase jako máma fakt nemohla... Modlila jsem se za zázrak, aby Bůh malého uzdravil, ale vlastně jsem tomu nevěřila, že by to fakt bylo možné. Ale tam už mohl pomoct jen zázrak.. Bylo to šílené. Malý odešel v 16 měsících a dodnes mám v živé paměti, jak jsem hledala dupačky do rakve (vybrala jsem mu takové s náklaďáky), jak jsme ho pak pohřbívali atd.

Manžel už pak další dítě nechtěl, to byla pro mě hrozná rána. Já jsem ale ještě jedno dítě strašně potřebovala, pořád jsem cítila tu šílenou prázdnotu vedle sebe, brečela jsem nad každým kočárkem venku, nad každým těhotným bříškem... a to jsem měla svého prvorozeného zdravého!!! Vůbec si neumím představit, když někdo zažije něco takového s prvním dítětem...

Po čtyřech letech od smrti druhého synáčka se nám narodil třetí synáček, mnou doslova vymodlený a vytoužený. Naštěstí zdravý a donošený, díky Bohu za něj i za nejstaršího. Teprve po narození nejmladšího jsem se psychicky jakžtakž srovnala a ta rána přestala tolik bolet. Na prostředního synáčka nikdy nezapomenu, ale radost ze dvou zdravých dětí je většinou silnější než vzpomínky.

Už víc psát nebudu, i tak jsem toho napsala víc, než jsem chtěla. Pokud někoho z Vás, kdo to čtete, něco zajímá nebo se chcete na něco zeptat, tak sem klidně napište, budu se sem chodit dívat.

Pawli, nevím, jestli znáš stránky www.anjeliky.sk - udělala je jedna maminka, která přišla o své první děťátko - donošené, ale mrtvě narozené. Píše tam hodně lidí, kteří přišli o své miminko, je tam diskuze a ministránečky pro další "andělíčky". Nad těmi stránkami vždycky hodně brečím - a Ty asi budeš taky brečet - ale člověku přece jen trošku pomůže, když vidí, že v tom není sám...

Pawli, drž se, z celého srdce Vám přeju co nejdřív další miminko!!! Nevím, jestli Tě to potěší, ale dle statistiky a dle počtu pravděpodobnosti máte téměř jistotu, že příště už to bude úplně v pořádku!!!