Přidat názor k článku Návrat s prázdnou náručí……

Dnes se dá dělat strašně moc vyšetření, některé zdlouhavé, některé nepříjemné. Jenže:

1) I když se udělají všechna možná vyšetření, tak stejně zůstává nějaké byť malé riziko, že stejně něco zůstalo neodhaleno nebo případně že se něco "podělá" přímo při porodu. Prostě absolutní jistota neexistuje, člověk může jen doufat, věřící se může modlit, může žít zdravě atd., ale i když uděláte úplně všechno na světě, o čem víte, že by se udělat dalo, tak to stejně nemusí dopadnout... bohužel.

2) A i když vyšetření odhalí nějakou vážnou vadu, tak nastává to šílené dilema, co dál. Některé vady se dají operovat během těhotenství nebo hned po porodu.... ale některé ne. A třeba vada Lukáškova srdíčka se operovat nedala. A navíc, málokteré vyšetření dítěte v bříšku dá 100% výsledky. Když je tam vidět nějaké riziko či vada, tak se může v určitém malém procentu stát, že to byla mýlka, vím o pár takových případech, kdy se rodiče vzepřeli, odmítli potrat (předčasný porod) a dnes mají zdravé děti.

Vůbec netuším, co bych dělala, kdyby mi doktoři řekli, že dítě v mém bříšku bude z 90% těžce postižené.... dala bych mu naději? I když by byla velká pravděpodobnost, že nebude v pořádku a že budu za pár let vyčerpaná vynervovaná troska, nemající čas a síly na další zdravé dítě, natožpak na početí dalšího, a že péče o těžce postižené dítě mě velmi vyčerpává a jsem na kraji sil a nevím, jak dál? Nebo bych šla na potrat či předčasný porod a celý život měla výčitky svědomí, že to třeba nemuselo být tak hrozné a že to třeba nakonec mohlo dopadnout celkem dobře, třeba i díky pokroku medicíny v dalších letech?

Jsou to šílené myšlenky a neznám na ně odpověď. Píšu to sem jen tak pro zamyšlení, protože mě tyhle úvahy hodně trápily. Uvědomuju si jenom, že živé a zdravé děti nejsou vůbec samozřejmostí a že bych měla být denně vděčná za všechno dobré, co nám život přináší.