Přidat názor k článku Návrat s prázdnou náručí……

Ahoj Álo, díky za milá slova. Nedá mi to a musím odpovědět na to, co píšeš.

"Panebože a já si stěžuju, že mi kluci zlobí. To je opravdu hrozné sobectví, jak tu už jedna maminka napsala."

Álo, nemyslím si, že je to sobectví. Vždyť jsme jenom lidi, slabí a chybující. Je pochopitelné, že nás zaměstnávají běžné denní radosti i starosti. Vždyť žijeme na tomto světě a musíme řešit praktické každodenní záležitosti jako dojít na nákup se synkem, který si umínil, že si prostě sedne do té kaluže, nebo (později) řešit drzé řeči pubertálního klacka, který se na mámu dívá téměř nenávistným pohledem a snaží se ji vytočit co nejvíc... Do toho řešíme finance, bydlení, různé problémy s partnerem, v práci, v širší rodině atd. - není divu, že nás tyhle "drobnosti" natolik semelou, že ztrácíme nadhled a že těžko rozlišujeme to důležité a méně důležité. Určitě je dobré se snažit, abychom neztráceli ze zřetele to podstatné v našem životě - vždyť "Co je důležité, je očím neviditelné", jak se píše v Malém princi. Ale myslím, že není v silách téměř nikoho z nás, aby si ten nadhled udržel trvale. Tak si to, Álo, nevyčítej! Nejsi sobecká, naopak jsi určitě hodně citlivá dušička a skvělá maminka. Ať se Ti daří a Tvým milým také :-)

"Moc vás obě dvě obdivuju, já bych to tak zvládnout nedokázala."

Ale dokázala bys to... Teda ne že bych Ti to přála!!! Ale když se děje něco strašného, tak většinou člověk v sobě najde nějaké rezervy a prostě nějak tím projde, byť se šrámy na duši i na těle. Ono se totiž nic jiného dělat nedá. BUĎTO to vzdáš a necháš se událostmi vláčet, až Tě semelou - a pak lidi dělají takové věci jako že vylezou na Nuselský most nebo sní nějaké prášky atd.... NEBO si uvědomíš, že to vzdát nemůžeš - kvůli dalšímu dítěti, kvůli partnerovi, kvůli rodičům, kvůli víře - zkrátka kvůli tomu, na čem Ti opravdu záleží - a prostě bojuješ dál. Jde to těžko, krůček za krůčkem, ale prostě Ti nic jinýho nezbejvá, pokud to nechceš vzdát jaksi celkově. On to ani není boj, spíš zápas o přežití - ještě chvíli a ještě chvíli a ještě tohle a ještě támhleto. Člověk se nesoustředí, dělá blbosti, plete se, chová se divně (pokud si vezme nějaké prášky na uklidnění, tak je možná klidnější, ale zase oblblej, nevím, co je lepší).... Je to jako když musíš vylézt na hodně vysokej kopec, kam není cesta - nebo ji aspoň nevidíš. Taky většinou nedokážeš při pohledu na ten celej kopec tušit, jak to zvládneš CELÉ. Ale když tam prostě musíš z nějakého důvodu vylézt, tak holt teda jdeš - krůček za krůčkem, občas si odpočineš, hledáš cestičku mezi kameny, občas Ti ujedou nohy po suti, občas si natlučeš, bolí Tě celé tělo, motá se Ti hlava, občas si zajdeš, tak se vrátíš a jdeš jinudy... ale prostě musíš jít dál a takhle kousíček po kousíčku ten kopec nakonec vyšplháš, i když to dá pořádnou práci a ještě dlouho po výstupu se z toho nemůžeš vzpamatovat a vlastně ani nevíš, jak jsi to zvládla...

Ostatně myslím si, že podobně jako na ten (vymyšlený) kopec se dá dívat na celý náš život, i když se zrovna neděje nic dramatického. Máme sice představu, jak by to asi mohlo být v nějakém ideálním případě, ale dopředu stejně nevidíme a tak svůj život řešíme krůček po krůčku, den po dni. sice někam směřujeme, ale často musíme to kormidlo pootočit jinam, občas se musíme něčeho vzdát, s něčím se smířit, něco překonat, někde se přizpůsobit... jindy zase najdeme nečekaný poklad.

Konec filozofování, mám dnes nějakou povídavou náladu :-)) Ať se Vám všem daří co nejlépe a ať jsou ty vaše kopce co nejschůdnější, s krásnými výhledy a bez zrádných propastí!