Přidat názor k článku S kočárkem ve městě – o zvycích a lidech

Taky kouřím, ale myslím, že nekuřáci mají dobrý důvod se ohrazovat proti tomu, aby tím nějak trpěli (byť subjektivně, ale podle mě má každý jaksi právo na své vlastní pocity). Když už si zapálím na zastávce, myslím, že bych to měla být JÁ, kdo poodejde (nejlépe směrem po větru) - nekuřáci mi přece ničím nevadí, kdežto já jim potenciálně ano.

Za svou kuřáckou kariéru (dohromady skoro 20 let) jsem měla iks období, kdy jsem několik měsíců nebo i let nekouřila, a prošla jsem poměrně výrazným vývojem od puberťáka, který má pocit, že má právo kouřit kdykoliv a kdekoliv (pokud teda nejsou nablízku rodiče:-) až po dnešního (doufám) ohleduplného kuřáka, který se staví stranou, ptá se, jestli si může zapálit atd. Když jsem byla těhotná, dělalo se mi z kouře tak zle, že jsem byla schopná se na místě pozvracet, a když jsem vozila Maxe v kočárku, bral mě čert, když si některý kuřák stoupnul těsně vedle a pokud možno si odklepával tak, že popel lítal do kočáru. Asi to tak vidím právě proto, že jsem měla ta nekuřácká období, takže se do nekuřáků dokážu líp vcítit.

Je pravda, že minimálně v první polovině těhotenství to na lidech nepoznám, a klidně je možné, že to subjektivně nevadí nadpoloviční většině těhotných (i když osobně o tom pochybuju), ale právě proto, že jim to vadit MŮŽE a já nemám, jak to předem zjistit, bych tomu radši předcházela.