Přidat názor k článku S kočárkem ve městě – o zvycích a lidech

Danielo,
to už jsem tu taky psala mockrát... jako alergika mne ohrožuje a omezuje docela dost věcí, který lidem běžně nevadí. Třeba hodně navoněný lidi. A ujišťuju tě, že moje alergický reakce končí tím, že mi otečou sliznice a můžu se klidně udusit. Hned, ne v následku nějakýho vdechování za 50 let. Přesto nikomu nezakazuju, aby se voněl. Snažím se prostě eliminovat pobyt s takovýma lidma, abych je neopruzovala a sobě neubližovala.
Já přece neříkám, že jsou všichni kuřáci uvědomělí a ohleduplný. Možná dokonce, že jich většina není ohleduplná. A CO? Oni pořád ještě nedělají nic nezákonnýho, takže to dělat můžou a já se tím musím holt smířit. A pokud kouří někde, kde to je zakázaný, mám právo po nich chtít, aby tam nekouřili. Kouří-li tam, kde to zakázaný není, nemůžu s tím udělat NIC. Rozumíš mi už, o co mi jde?
A pokud jde o tu situaci na chodníku. Kdyby přede mnou šel někdo navoněnej a mě by to nedělalo dobře, tak bych ho prostě nechala předejít. Je to takový problém? Nadávat na to, že někdo kouří na chodníku je asi stejně logický jako chování důchodců, kteří si v poloprázdný tramvaji stoupnou nad sedícího mládežníka a polohlasně štěkají, co je to za mládež, když je nepustí sednout. To já prostě nepochopím. Nikdo mě nenutí chodit 3 - 4 metry za kuřákem. Můžu si počkat, až přejde. Něco jiného je kouření v uzavřených prostorách - třeba v té budce na zastávce MHD. Ale na ulici? Kdo tě nutí za ním chodit? Na ulici se kouřit smí. Tzn. je na rozhodnutí každýho člověka, jestli tam kouřit bude nebo nebude. A změnit se to zatím nijak nedá. Leda se přestěhovat tuším do Malajsie, tam je kouření na ulici trestný.