Přidat názor k článku S kočárkem ve městě – o zvycích a lidech

Danielo,
díky za tu ódu na mou nezabedněnost, děkuji, opravdu moc děkuji. Děkuji und thank you :-)))))))
Ono je to ale opravdu hodně o tom, že jsem přeskakovala z kuřáka do nekuřáka a zase zpátky. Myslím, že kdybych kouřila nonstop, tak by se mi ten vhled do nekuřáka dařil o dost hůř.

Musím ale říct, že kdykoliv jsem se ozvala (pokud možno přátelským tónem a bez emocí), tak mi vždycky všichni vyhověli (odešli s cigaretou dál, pomohli s kočárem atd.). Problém podle mě nastává v okamžiku, kdy nic neřeknu, dusím se rozhořčením (čímž škodím maximálně sama sobě), případně nakonec vybuchnu - na to už pochopitelně okolí reaguje hůř:-))).

Myslím, že dost kuřáků není vyloženě bezohledných, ale prostě je to vůbec nenapadne (což možná není HEZKÉ, ale není to ani zločin). Kdysi jsem četla knížku o asertivitě a tam psali něco jako "nejsem zodpovědná za štěstí lidí ve svém okolí a nejsem povinna číst jejich myšlenky a tajná přání". Pro sebe jsem si to interpretovala tak, že ani kuřák není vysloveně POVINEN číst mé myšlenky o tom, ať jde s tou cigaretou někam, a že pokud už mu to teda nedojde (jasně že jsem radši, když jo, ale není v mých silách to zajistit), posloužím sobě i jemu nejlíp tím, že ho o to zdvořile požádám. Vsadím se, že nadpoloviční většina si na to pak dá většího bacha, zejména pokud se mi to povede udělat tak, že mají nakonec dobrý pocit, že jsou "hodní" a vyšli mi vstříc.

(No aby to nevypadalo, že mám nějaký všelék na nepříjemné chování okolních lidí - vybavuje se mi jedna humorná scénka, když bylo Maxovi asi 14 dní a byli jsme na jedné z prvních procházek, přišel nějaký poměrně zanedbaný a smradlavý stařeček a začal dělat ťuťu ňuňu do kočáru. Dostala jsem záchvat paniky, co na mimi naprská za bacily, a slušně jsem mu řekla, ať se k němu prosím tolik nepřibližuje. Když na to ani podruhé nereagoval, zaječela jsem na něj "DO PRDELE NESTRKEJ TAM TU PALICI!!!!" :-))))) A to jsem prosím tzv. slušný člověk, který se snaží s ostatním vyjít po dobrém:-). Možná ve mně zapracovaly hormony - každopádně od té doby věřím, že kdyby mé dítě někdo ohrožoval na životě, nezastavím se před ničím. Zdá se mi, že v takové situaci mozek přepne do úplně jiného režimu a nevidí, neslyší.)