Přidat názor k článku Návrat s prázdnou náručí……

Na tento článek nebo lépe řečeno příběh není co říct, snad jen hodně sil do dalšího života a kupu zdravých a šťastných dětí.
Já sama mám nemocného 12 letého syna a druhý pevně věříme a modlíme se za to i když jsme nevěřící se nám má narodit už za 9. dnů.

K diskusi o postižených dětech se chtě nechtě musím vyjádřit.
Rozhodnutí je jistě na každé mamince a nejen jí, protože i otec má právo vyjádřit svůj názor. Já bych nedokázala žít a čekat na porod s představou, že vím že mé dítě bude postižené.
Je to možná humánní takové dítě přivést na svět, ale člověk který se s postižením nesetkal, nemusel bojovat o každý pokrok, slůvko, pohyb a spoustu běžných věcí u zdravého dítěte, ten vždy bude jen odsuzovat.

Vím proč to píšu starší syn se narodil v 34. týdnu a po 18 měsících u něj byla diagnostikovaná DMO s prognozou, že nikdy nebude chodit, měl spožděný intelekt a k tomu spoustu dalších diagnoz.Nebudu se rozepisovat o našem boji, jen se pochlubím, že Vojta chodí, mluví, je samostatný a v září nastupuje do primy na gymnázium. Ale moc dobře vím co je za tímhle vším práce a že ještě nemáme vůbec vyhráno a vlastně mít nikdy ani nebudeme.