Přidat názor k článku Nemocnice, personál, právo na informace - jak to vidím já

Zažila jsem pobyt v nemocnici s ročním batoletem za doby totality, tehdy to vůbec nebylo běžné,
ale nějak se mi podařilo, že se nade mnou slitovali. Pamatuji se, že tam makala jedna sestra na jeden průjmovej pokoj, což byla prosklená hala o čtyřech kojích na každé pět postýlek. Takže ta sestra mladá nebo stará začala krmení z jednoho konce(2 hod), přebalování z jednoho konce(2 hod),léky..a tak dokola. Nechápala jsem, jak to ty ženský můžou fyzicky a psychicky vydržet, ty děti pochopitelně furt brečely. Jedna z mých nočních můr do dneška.
Článek poměrně mrazivě rozkrývá, že všichni občas ustřelíme v práci, myslím si, že v tomto ohledu to mají zdravotníci strašně těžký kdekoliv na světě. Jejich chyba bohužel mívá fatální následky.Můj kamarád doktor(a tuhle jsem to slyšela i v televizi) poněkud drsně říká, že každej doktor má svůj hřbitov, jde o to jak je velikej. Takhle to zní strašně, ale všichni jsme jen lidi a já myslím, že profese zdravotníka je jedna z nejobdivuhodnějších. Tím nechci nikomu rozmlouvat jistou ostražitost:)

Často se na rodině setkávám s tím, že se dělí sestry na mladý(dobrý) a starý(hnusný). Mně to vždycky naprdne neboť ač těhotná, tak jsem v podstatě velmi stará:) Ale dneska jsem si uvědomila, že když je ta kritika tak častá, tak na tom musí něco být. Jsme asi drsnější a jinak se projevujeme(víc jsme zažily a někdy zapomínáme, že to co prožívá ta mladá holka, je pro ni zatím nejhorší zkušenost), ale pokud v tom není hulvátství, tak je to prostě jen generační nepochopení:) Ale nejsem zdravotní sestra, jsem jen nesnesitelná čtyřicátnice.(jé, vlastně ještě ne:))