Přidat názor k článku S kočárkem ve městě – o zvycích a lidech

Mě kouření vadí a asi jsem ujetá, protože snad každý, koho znám, to o mě ví. Nikdo z mého okolí nekouří /asi mám štěstí/, ale manžel kouří. Věděla jsem to od počátku a on zase věděl, že ho nebudu nutit přestat, ale že rozhodně nebudu tolerovat kouření v domácnosti a před dětmi /ty jsme tehdy ještě ani neměli/. Když jsme se vzali, nějak jsme to neřešili. Jednoduše jsem ho nenutila přestat kouřit a ona zase naoplátku nekouřil v domácnosti, před dětmi a asi jako bonus, když byl se mnou.
Vždy jsem pracovala na pracovišti, kde se nekouřilo - zřejmě mám štěstí. Když jdeme večer do vinárny, tak chápu, že se tam kouří, ale protože z nějakého důvodu všechny mé kamarádky nekouří, tak se nekouří u našeho stolu, to mi ke štěstí úplně stačí. Ale jsem ráda, když můžu v poledne zajít do restaurace, kde se v době podávání oběda nekouří.
MMCH jedna manželova teta se strýcem jsou náruživí kuřáci. Když se ohlásili k nám na návštěvu, bála jsem se, že bude konflikt, protože třeba nebudou chtít respektovat naši nekuřáckou domácnost. Jen jsem je normálně upozornila, že mi je líto, ale že u nás se prostě nekouří. Kupodivu to vydrželi celý večer. Když jsme u nich na návštěvě my, vím, že nemám právo je žádat o nekouření, ale oni se kouření zdržujíe s ohledem na mě a mé děti. Jsem jim vděčná.
Takže je to o lidech, i když tady někdo může namítnout, že vlastně uzurpuji kuřáky. Možná, že ano.