Přidat názor k článku Nemocnice, personál, právo na informace - jak to vidím já

Když jsem chtěla být v nemocnici se čtyřletým synem, tak jsem si musela doslova vybojovat, abych tam s ním mohla být.Ze začátku se mě sestry snažily přemlouvat, abych jim ho tam nechala, pak se to ještě zhoršilo, když jsem odmítla jít aspoň na noc domů. Taky jsem seděla na židli.Pak měly zlé poznámky, jako že syn už je velký, že je rozmazlený, že to bez mámy vydrží atd.Vedle na posteli ležela romská holčička asi 2 roky stará, měla obvázané obě ručičky až k loktům, nejspíš se opařila. Často plakala, chtěla pít, chtěla podat dudlík a sestry si jí moc nevšímaly, v noci přišly, aby nevzbudila ostatní, ale přes den jí nechaly řvát a řvát, občas k ní poslay žákyňku, aby jí zabavila.Já bych si s ní ráda hrála, i pití bych jí podala, jenže syn měl průjem a zvracel, bála jsem se, že by něco mohla chytnout. Když jsem se ptala sester, jestli jí můžu ten dudlík podat, divily se proč se ptám, prý ano. Bylo mi to divné, protože jsem se fakt bála, že jsme infekční, takže jsem k ní přesto raději moc nechodila a když, tak po důkladném umytí rukou no a druhý den jsme putovali na infekční. Já jako laik jsem si uvědomila, že bych mohla dítě nakazit a sestry toto ani nenapadlo.