Přidat názor k článku Nemocnice, personál, právo na informace - jak to vidím já

Já jsem byla v dětské nemocnici se synem 2x. V obou případech to bylo na chirurgii, jeden den nás přijali, druhý den jsme šli domů. Pravdou je, že jsem měla zaplacený nadstandard. (450 Kč/den) Na chování sestřiček si ale stěžovat nemůžu. Vlastně jsem s nimi ani moc do styku nepřišla, protože přinesly teploměr, přinesly jídlo nebo léky a o dítě jsem se starala sama. Když jsem ho třeba měřila nebo krmila, tak jsem seděla na jeho posteli. Viděla mě tam sedět i lékařka, ale nikdo mi neřekl půl slova. Asi bych je i hnala, neb jsem měla čisté oblečení, do kterého jsem se převlékla až tam. A zbytečnou buzeraci opravdu nesnáším.

Naopak moje kamarádka jela se svojí dcerkou (6 t) na infekční, protože mimi mělo průjem. Normálně ji chtěli poslat domů. Když jim řekla, že kojí, jako argument to nebrali. Až když se rozčílila a řekla, že nikam nepůjde a že si bude stěžovat, tak mohla přes den zůstat.

No a druhá kamarádka byla se svým dítkem hospitalizovaná, ale když popisovala chování sester k malým pacientům, kteří tam maminku neměli, tak děs a hrůza. Nechceš jíst - no tak nedostaneš. Brečíš, nikdo se s tebou nezalamuje. Takže se nakonec ona kamarádka starala o celý pokoj.

Nejhorší je, že alternativa jiné dětské nemocnice není!!! Takže člověk se nesmí dát a trvdě si musí hájit práva pacienta! I za cenu toho, že bude považován za hysterickou matku. Když mám nemocné dítě, je pochopitelné, že o něj mám strach. Takže mám myslím nárok i na nervy na pochodu.