Přidat názor k článku Jak nás málem unesli

Holky, díky všem, potřebovala jsem se vypovídat. Rozhodně nechci nikde běhat po úřadech a soudech - to by nebylo k ničemu. Děti samozřejmě nechávám na zahradě, jenže tam na kolobrndě jezdit nemohou. Ta slepá ulice je opravdu bezpečná, sem jezdí jen 3 rodiny, které z té ulice mají vjezd - my, soused, s kterým jsme se domluvili a že prý mu to nevadí a další soused - starý pán, který dokonce našim klukům říká, že na něj musí křičet, protože je nahluchlý. Tím naše kluky docela vyvedl z míry, takže paradoxně s ním mluví ještě tišeji. A já na děti vidím - z okna kuchyně.
Ono je to těžké, my jsme přistěhovalci a ještě navíc a malými dětmi - takový krásný klid tu byl - to říká ta dotyčná paní. Okolní sousedi naopak mají naše děti rádi - jsou naučení zdravit, nebýt drzí, nikdy nelézt přes plot pro cokoli, co jim tam spadne, pokud něco chtějí - poprosit, pokud něco vyvedou - ihned se přiznat, protože pak se dá leccos vysvětlit. Mé děti nejsou andělé - opravdu ne - jsou to jen "normální" děti. To,že se občas něco nepovede - to jo. Např. na jaře syn z kopce neubrzdil kolobrndu a narazil sousedovi do auta. Přiběhl s vykulenýma očima, brečel a řekl, co se mu stalo. Vzala jsem ho za ruku, zašla za sousedem /ten ještě o ničem nevěděl/, vysvětlila mu, co se stalo, navrhla řešení a syn se mu omluvil. Taky jsem nevěděla, jak bude reagovat. I když to v něm asi muselo cloumat, synovi řekl, ať nebrečí, že je rád, že všechno řekl, že se to dá spravit a byl klid. Naše sousedské vztahy zůstaly nenarušeny.
Starší syn se mě ptal, zda ho to paní může zbít. Řekla jsem, že ne. Ovšem zakázala jsem mu přibližovat se k jejímu plotu, sahat na něj či cokoli házet. Doposud to sice neudělal, ale přece jen - děti mají různé nápady.
A řešit sousedské neshody např. travexem, ničením věcí či jinými naschvály - na to nemám náturu, žaludek a čas.
Při výskytu problému nejraději řeším vše přímo a na rovinu - kličkování není moje parketa.
Doufám, že to vyšumí. Třeba si dá pokoj, když viděla, že trpělivost přetekla. A jestli ne - uvidíme, co udělá. Já zatím nebudu nic podnikat a počkám.
Já si nechám dost líbit a kolikrát mávnu rukou a nezabývám se tím, ale děti - to je jiné. Jsou přísliš slabé, bezbranné a nemohou se bránit. Někteří se k nim chovají jak k nějakému problému a ne naší budoucnosti. Jakmile se někdo dotkne i slovně mých dětí, opravdu jsem na to citlivá, možná až přecitlivělá. Nebyla jsem taková vždycky, asi to je důsledek předchozích zkušeností.
No nic, kluci až se vyspí, tak snad se to spraví. Dnes dostali povolení spát s námi v posteli - starší teď večer už přestal koktat, mladší mluví - ale koktá a už byl i čůrat sám. No, ale pro jistotu pod prostěradlo natáhnu to igelitové prostěradlo, co kdyby.
Panebože, takových bab víc, tak jsem v blázinci.