Jak nás málem unesli

Objednaly jsme jídlo a moje dvouapůlletá Anetka zahájila se stejně starým kamarádem nenáročnou konverzaci typu: „Máš pindík?“

Hlavní chod nám donesli i když jsme ještě neměli snězenou polévku, nu což, lepší než kdyby obsluha vázla. S kamarádkou jsme tlachaly a užívaly pohody, pokud je tedy něco takového se třemi dětmi do tří let možné. Tato idylka byla narušena vpádem armády seniorů na plavidlo, výkřikem jejich předačky, že loď mají rezervovanou jen pro sebe a rychlým přinesením zákusku, přičemž na nás číšník dělal psí oči, ať rychle dojíme a jdem po svých. Dvě nejagilnější seniorky nás začaly verbálně atakovat, ale kamarádka jen suše odtušila, že na lodi ani na stole neviděla nápis rezervace a futrovaly jsme pomalu dál, přece si neuženeme žaludeční vředy. Číšník se zbaběle schoval. Po chvíli jsme cítily, stále harpunovány vražednými pohledy našich dříve narozených spoluobčanek, že paluba se nějak hýbe. Vyhledala jsem pingla a oznámila mu, že chceme platit a vystoupit. Okružní plavbu si dovedu představit v příjemnější společnosti. On opáčil, ať jsme v klidu, že to jsou jen manévry u břehu. Leč chyba lávky (mola), než donesl účet (vyjímečně jsme nenechaly spropitné), byly jsme již na neplánované cestě za dobrodružstvím. Když jsem se ozvala, že chci vystoupit, bylo mi jakýmsi týpkem sděleno, že nás vysadí až po 3 hodinové plavbě. I nasadila jsem veškerou svou asertivitu, ale asi ne dost, protože dotyčné individuum mi sdělilo, že nás tedy vysadí již po hodině a půl plavby a zpět k autu nás dovezou vlastním vozem – cha cha už vidím, jak tam naskládají oba olbřímí kočárky. Penzisté sledovali tuto intelektuálskou konverzaci a měřili si nás opovržlivými pohledy.

Vytasila jsem tedy další zbraň – kamarádka je těhotná a je jí špatně, její chlapeček se bojí a můj bude mít brzy hlad a dožadovala jsem se navrácení zpět. No nebyla to až tak pravda, ale šlo o princip. Později mě napadlo, že mohla kamarádka předstírat začátek porodních bolestí a vrátili by se natošup! Kamarádka opáčila, že nás přece nemohou jen tak unést. Nakonec (loď stále plula dál) se uvolili, že nás vysadí před jezem. Zavřeli stavidla, napustili vodu a loď vesele stoupala. To už jsme sledovali nahoře na palubě, kam nám i kočárky vynesli. Asi pochopili, že s námi fakt není žádná sranda a chtěli nás vysadit co nejdříve. Brala bych to za ukončenou věc, tak naivní, abych očekávala omluvu v této postsocialistické zemi, fakt nejsem, ale ouha! Kapitán, či kdo to byl, nám začal nadávat, že kvůli nám porušil předpisy a měl by z toho problémy, kdyby ho někdo práskl. Kamarádka se mu snažila vysvětlit, že je to chyba personálu. Číšník nás měl přece informovat, že loď brzy odplouvá s uzavřenou společností. Leč velitel plavidla si mlel svou a vzhledem k tomu, že na mou kamarádku v pokročilém stádiu těhotenství nemluvil zrovna mile, doporučila jsem této, aby se nebavila s takovým k.....m. Všichni důchodci tento výstup pozorovali z paluby nebo měli nosíky přitisknuté na sklo jako děti čekající na Mikuláše. Doteď mě mrzí, že jsme jim na rozloučenou nezamávali. Abych nezapomněla, dětem se na lodi líbilo.

Tak takto jsem dnes (neplánovaně) vyplula ze stereotypu na mateřské dovolené.