asertivita-asi jsem to přehnala

Holky, poraďte, jak pokračovat.
Tak od začátku. Přistěhovali jsme se asi před 2 lety do domku, který postupně rekontruujeme. Stojí v okrajové části města - je tady klidno, ale zase ne samota. Jsou tu vesměs starší domky a starší bydlící, tak důchodový a předdůchodový věk. Z jedné strany našeho domu je slepá ulice. Když jdou děti třeba na chvilku ven jezdit na skejtu nebo na koloběžce, je to tam ideální - auta tam nejezdí a je nezničený povrch silnice. Ale znáte děti. Občas se zapomenou a někdy jsou trochu hlučné. Ptala jsem se přímých sousedů, zda jim to nevadí, že nechci zbytečné problémy. Naopak mi bylo řečeno, že konečně tam je dětský křik a že pokud by je to nějakým způsobem obtěžovalo, že mi řeknou. Řekla jsem si - paráda, nebudou problémy. Za celou dobu bez komplikací. Jenže, hned od počátku jsme měli problémy s jednou sousedkou, která má rohem k té ulici zahradu. Vždy, když jsou děti venku, vyčíhá si, kdy mi tam nejsme a řve na ně a vyhazuje je domů - Vy hajlové, vypadněte - nebo - haranti - mazejte domů apod. Já mlčela, v rámci sousedských vztahů. Jenže ono se to stupňuje - naposledy např. manžel čistil chodník, který sousedí s naším domem a manžel té paní k němu přišel se slovy - hele mladej, ono tě nezabije, když to vyčistíš i u nás. Nebo přijela k nám návštěva autem a milá sousedka po hodině na mě přišla štěkat, ať s tím autem konečně vypadnou, že ona se odstěhovala z paneláku proto, aby měla klid od harantů a nemusela koukat na auta.
I tehdy jsem mlčela, v rámci nenarušování sousedských vztahů.
Ale dneska dopoledne jsme s manželem odjeli na nákup a děti hlídala nejstarší dcera. Přijeli jsme a naši kluci seděli na zahradě jak zařezaní, starší koktal, nemohl se souvisle vyjádřit /to mě zarazilo, protože to se nestává/ a mladší tam zase seděl počůraný a nemluvil /jsou mu 3 roky a taky to není běžné, už rok se nepočůral a pusa mu pořád jede/. Trvalo hodinu, než se srovnali a řekli mi, že jezdili na kolobrndě a malý na autíčku a ta paní prý vylezla a řvala - haranti, táhněte domů nebo vezmu klacek a uvidíte.
Po tom všem mi ruply nervy a vykašlala jsem se na dobré sousedské vztahy a šla za paní sousedkou. Ač jsem viděla, že je doma, na mé zvonění nereagovala. Takže jsem zvonila úporně do té doby, než vyšla z domu. I když jsem měla nervy na pochodu, ovládla jsem se a zatím ještě slušně jsem ji požádala, aby napříště na mé děti neřvala a pokud bude mít problém, ať přijde za mnou a mé děti nechá na pokoji.
Ona ale rozzuřená mým zvoněním začala řvát, že na mě kašle, že na děti bude řvát kdykoli, kdy si zamane, že se o děti nestaráme, že se courají venku bez dozoru apod. Podotýkám, že venku "bez dozoru" jsou před domem a to tak 1x týdně, neboť jinak vyjíždíme na chalupu a starší syn chodil do školky a mladšího hlídala babička u ní doma.
Takže v ten okamžik jsem se přestala ovládat, řvali jsme na sebe jak dvě trhovkyně /fakt směšný/ a stejně se nic nevyřešilo. Jenže co dál. Syn chtěl ven a trval na tom, že ho musím vyprovodit před dům, že se bojí. No bezva. Mladší syn mluví normálně, ale koktá, když je rozrušený nebo vyděšený. Lékařka říká, že se to spraví. Jenže teď je večer a on ještě koktat nepřestal.
Jak dál. Neovládla jsem se a je mi trapně, protože to není můj styl.Vím, že její útoky na děti budou pokračovat - aby neztratila tvář. Já nemám chu´t se s tou babou zahazovat, nemám na to čas ani náladu. A držet děti doma, aby madam se mohla zřejmě po obědě natáhnout, to taky nejde. Ach jo, no aspoň jsem se vypovídala.