Přidat názor k článku Podruhé těhotná - šestinedělí

Myslím, že smajlíci dost jasně naznačily, jak to u nás vypadá . Včera v noci, nebo vlastně spíš už dneska, jsme si spolu popovídali. Pod vlivem posledního článku od Henri jsem začala být smířlivější, chtěla se pokusit to nějak splácat a chtěla jsem manžela postavit před požadavek: aby jednou týdně hlídal děti - to abych mohla m.j. do posilovny, kdyby chtěl jít taky, neviděla bych problém pojmout to jako rodinou akci a střídat se ve cvičení a hlídání dětí; jednou měsíčně navíc celodenní mimopražský výlet; až bude Lada přikrmovaná, tak jednou za čtvrt roku večer jen pro nás dva. Nakonec jsem ty požadavky ani nevytáhla, protože hovor tak nějak nabral jiné obrátky.

Nechce nic řešit a chce od nás pryč. Teda, na tenhle můj překlad jeho slov reagoval nesouhlasně, podle něj "jenom konstatuje, že naše manželství je v krizi a on je donucen jít pryč". Vyčítá mi, že už v minulosti mi říkal, co mám dělat jinak a já vždycky provedla pravý opak - přesněji nebyl schopen říct, co tím myslí. Celý zbytek noci jsem nad tím přemýšlela, ale napadaly mě samý příhodičky, které jsem považovala jako blbosti a jako takové jsem je pouštěla z hlavy. Třeba ta posilovna - není to mé nejoblíbenější místo, ale dle svých časových možností jsem do ní chodila jak před tím, než jsem se znala s manželem, tak i za manželství. Nechala jsem toho v prvním těhotenství. Když byl Verče asi rok, tak manžel přišel s tím, že bych zase měla začít a ať se nevymlouvám na dítě, že není problém tam chodit i s ním, i jiné maminy to tak dělají. A tady přiznávám, že jsem udělala pravý opak toho, co chtěl: zaradovala se, že to je fajn, tak ať si tam Verunku bere, aspoň budu mít chvíli času pro sebe. Odpověděl něco v tom smyslu, že ona je to vlastně ještě malá, že tam bývají až děti starší. Tak jsem to tím považovala za vyřízené a pustila z hlavy. POkud mě něco napadá, jsou to opravdu právě jenom takovéhle příhody, které by mě ani nenapadlo brát vážně. Pro vysvětlení - ne, že bych se na cvičení úplně vykašlala. Nějakou dobu mi i Verču hlídala tchyně, abych mohla chodit na cvičení pro ženy (takový hybrid všech možných cvičebních stylů - kalanetika, aerobik, body-styling atd.), ale časem jí to přestalo bavit, respektive začala mít jiné zájmy, což jí samozřejmě nemůžu mít za zlý. Obyčejné protahování se doma holt není cvičení, aspoň pro manžela, a se zátěží sama doma bez dohledu si cvičit netroufnu.

NO a protože on už se obětoval dost a život už dál se mnou ztrácet nechce, okamžitě jsem přehodnotila i své požadavky na další vztah. Po mateřský (tedy v Ladiným cca půl roce) bych nastoupila do práce a od manžela požaduji poloviční péči o děti. O tu péči se samozřejmě podělíme HNED. :o) I když se mi chtělo hóóódně brečet, protože přesto všechno mám manžela ráda, měla jsem co dělat, abych se nerozchechtala nad jeho reakcí: "To jako myslíš, že bych se o ně staral čtyři hodiny denně?" Z toho dalšího mi už do smíchu nebylo - když jsem mu vysvětlila, že poloviční péčí myslím opravdu poloviční péči a jestli mu bude vyhovat týden on, týden já nebo 3 dny on - 4 já - 4 on - 3 já nechám na něm, jenom bych to potřebovala vědět předem, abych si podle toho mohla domluvit práci. Jo :o( On prý není od toho, aby NAHRAZOVAL JESLE.

Ách jo. Čím dýl jsme se bavili, tím větší jsem měla pocit, že se bavím s někým cizím, s někým, koho vůbec neznám. Mám plnou hlavu toho, jak Verunce vysvětlit, že tatínek tentokrát už opravdu není (i dneska prakticky každý den po ránu projde celý byt a smutně mi ohlásí: "Tatínek není, tatínek pačuje. Půjdeme ven za tatínkem...") a teď se ještě mám vyrovnávat s tím, že žiju s naprosto cizím člověkem. A nejhorší je, že Lada do těch jeslí bude muset a já si budu muset hledat jiné zaměstnání, protože s třísměnným provozem a ranní službou od půl sedmý a bydlištěm tak hodinku od zaměstnání žádné přijatelné jesle neseženu :o( A vydělávat musím, protože fakt netuším, co bude dál. Byt je manžela (respektive teď ho kupujeme od obce za symbolický peníze - symbolický na Prahu, samozřejmě) a já nevím, jak dlouho v něm ještě budu moct být. On sice tvrdí, že mi ho nechá a až bude hotový ten penzion v Krkonoších, odstěhuje se tam, ale já už teď nevěřím ničemu. Navíc nejradši bych mu ten byt omlátila o hlavu, sbalila kufry a odešla hned, jenže to si těžko můžu dovolit se dvěma malýma dětma. Aspoň že jsem ten byt z části financovala i já, jinak by se mi hodně příčilo se o něj nějak dělit, když je opravdu manželům. Jenže jak mi řekl, hodlá si najít partnerku (pochopitelné), a pokud ta nebude mít vlastní byt, vezme ji k nám a já se budu muset s dětma sbalit a vypadnout, abych jim nepřekážela, protože financovat opravu pensionu a ještě si najít drahý pražský podnájem, tak na to opravdu mít nebude...

Což mi připománá, jak jsme se "dohodli" o dětech: má je rád, vídat je chce, ale jinak o ně nemá zájem - jestli se o ně bude starat, to mi řekne, až si najde tu přítelkyni. Když bude ochotná se o děti postarat, tak se samozřejmě starat budou, jinak na ně nemá čas a matka jsem já, tak ať si to zařídím, jak chci - nebo je můžu dát do jeslí, případně je ochotný platit paní na hlídání :o(((( Upřímně řečeno z jeho jednání se mi zvedá žaludek a jsem moc ráda, že včera si vzali moji rodiče Verču na víkend k sobě, protože si aspoň můžu v klidu pobrečet. Já v podstatě nemůžu ani na procházku do parku, protože poslední měsíc mám pocit, že o víkendech tam vídám jenom samé tatínky s kočárky, prípadně celé rodiny a hned mi to vhání slzy do očí...

NO nic. Všem vám děkuju za podporu.
S.