Podruhé těhotná - šestinedělí

Když jsem po prvním porodu přišla na kontrolu ke svému gynekologovi a ten se mě zeptal: "Tak jaké bylo šestinedělí? Brečela jste hodně?" mohla jsem mu to s klidem potvrdit. Co hodně - moc, velice, převelice... Stačilo se podívat na Verunku, vybavily se mi zážitky z porodnice a okamžitě se mi spustil příval slz... Teď? Při nejlepší vůli jsem si nedokázala vybavit jediný důvod, proč bych proboha měla brečet, když mám tak krááásnééé miminko :o)

A vůbec mám za sebou šest týdnů plných překvapení, kdy jsem pochopila spoustu věcí, které mi dřív tak docela nebyly jasné.

Třeba když jsem četla zaručeně dobré rady, jak naučit miminko spát celou noc a ve své postýlce či jak si rozvrhnout denní režim, abych nemusela miminko kojit na veřejnosti. Vždy jsem jenom nad nimi nechápavě vrtěla hlavou - vždyť ty rady jsou přeci v praxi nerealizovatelné. OMYL!!! Věřím tomu, že kdybych je vyzkoušela na Ladu, byly by stoprocentně účinné. Pravda však je i to, že Ladu jsem bez jakýchkoli nesnází během šestinedělí ze své postele přestěhovala do její postýlky (teď už si ji k sobě beru jenom k ránu a ze své pohodlnosti, nikoli proto, že by to potřebovala), že kojíme o půlnoci (když chodím spát) a pak až mezi 5-6 hodinou, že (někdy) dokáže sama usnout v postýlce (jindy chce být uspána chováním :o) ), že kojím po 3-4 hodinách - a to vše bez jakékoli učení, čistě proto, že Ladě takový rytmus vyhovuje, tak si ho sama zavedla. U Verunky jsem kolikrát "propadala depresi", že nedokážu vychovávat dítě. Pila po hodině a pokaždé, když se mnou neměla přímý kontakt, řvala jak bizon. Lada má naprosto stejnou výchovu a je tak jiná! Taková "vychovanější" :o)

Nebo slovní obrat "mít triko promáčený mlíkem" jsem chápala jako způsob, jak s nadsázkou vyjádřit, že je žena na mateřské dovolené a je plně pohlcena péčí o miminko :o) Ó, jak jsem byla hloupá! Verunka prakticky celé šestinedělí strávila přicuclá na prsu, takže z něj mlíčko průběžně odčerpávala. Nikoli tak Lada. Docela rychle najela na zhruba tříhodinový rytmus bumbání a v mezidobí ze mne tekly proudy mléka. Třicetikusovou krabičku prsních vložek jsem měla na tři dny.. a stejně jsem se několikrát denně musela převlékat, protože trička se dala ždímat :o) Ráno po šestinedělí jsem se probudila a úpone jsem se lekla, že jsem ztratila mléko. Prsa jsem najednou měla taková malá, lehká, nic z nich neteklo... Laděnka mě během chvilky přesvědčila, že haminy v nich je dost a dost, jenom už se naštěstí tolik nedere napovrch :o)

A že kojení při správně přiloženém dítěti nebolí - pověra. A jak ráda jsem ji poprvé rozšiřovala... :o) Teď už je kojení v pohodě, ale celé šestinedělí to byl děs a hrůza. Lada začala pít, zatáhla jednou, podruhé, potřetí... a já cítila, jak mi druhé prso ztuhlo a začíná se z něj spouštět mlíko - jau, to byla bolest!

S kojením souvisí i další zjištění, které jsem udělala. Kdykoli mi někdo tvrdil, že dudlík kazí kojení, myslela jsem si o tom své. Ne, že by Verunka šidítko měla, nechtěla ho a já neměla žádný důvod jí ho vnucovat - nerada si zbytečně přidělávám práci. Ale tomu tvrzení jsem prostě nevěřila, připadalo mi tak trochu přitažené za vlasy. Jójó... U Lady jsem se přesvědčila, jak se mýlím :o( Potřebovala jsem si koupit boty a požádala jsem mámu, jestli by mi zatím nevozila kočárek kolem nákupního centra a neprozvonila mě na mobil, kdyby brečela. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si v klídku vybrala boty, vyšla ven... a zjistila, že jsou všichni doma, protože Lada brečela, tak jí šla dát máma dudlíka... No, otrávilo mě to, ale nebrala jsem to tragicky. Do doby, než jsem došla domů a zjistila, že i když Ladě cumel vezmu, v tu chvíli strčí do pusy prsty a jede a jede a jede... zato narvat jí tam prso je umění. Nějaký ten týden jsme bojovaly zejména s nočním kojením, kdy malá brečela, špatně se přisávala, pak se zlobila, že jí neteče mlíčko a já byla ráda, že už jsem "zkušená kojná", protože poradit si s ní byl záhul na mé nervy. Ale dobrá zpráva - teď jí jsou dva měsíce a s kojením už zase problémy nemáme :o) Jenom kdykoli máma vysloví slovo "dudlík" zatvářím se výhružně a radši Ladu nechávám cumlat prstíky.

Další překvapení (a docela obrovský) mě čekalo, když jsem se pokoušela realizovat dopolední procházky podle svých, již během těhotenství promyšlených, představ. Nemyslím, že bych měla přehnané nároky: prostě jsem si po ránu cestou na hřiště chtěla koupit noviny a ty si pak v klidu přečíst, mezitím co si Verunka bude na písečku dělat bábovičky a Laděnka hezky hajat v kočárku, který v případě nutnosti pohoupám. Což o to, noviny jsem si koupila, v tom problém nebyl. Ke čtení jsem se však většinou dostávala až večer, když Verča už spinkala v postýlce a Lada klimbala na mých nohou za neustálého pohupování na míči. A na hřišti to vypadalo tak, že Verča lezla po prolejzačkách a já lítala za ní a dávala jí záchranu i s Ladou v ruce či v šátku...

Zato transport dětí je jednodušší, než jsem se obávala. Verunka už v novorozeneckém věku odmítala kočárek, tak jsem si ji navykla nosit v šátku. Ladě kočárek víceméně nevadí, s klidem se v něm vyspí a někdy v něm vydrží i když je vzhůru. Jenom škoda, že se nedá předem odhadnout, kdy se jí bude v kočárku líbit a kdy se bude snažit za každou cenu narvat ke mně do náručí. A protože při procházkách, kdy já nesla miminko v šátku a vedle mne drobné batole tlačilo velký hluboký kočár s malým plyšovým medvídkem, jsem si připadala jak cvok, víceméně jsem ho přestala používat. Nejčastěji používám kombinaci Lada v šátku a Verunka v golfáčích nebo pěšky, tak můžu bez problémů cestovat i MHD, aniž bych od někoho potřebovala pomoci. A vlastně i ve chvíli, kdy mi ji někdo nabídne, tak většinou odmítnu - je pro mne rychlejší golfky sama vynést, než někomu vysvětlovat, jak je má chytit, aby se nesložily. Takže díky existenci šátku jsem už v šestinedělí s dětmi s oblibou jezdila i na téměř celodenní výlety do ZOO, chuchelského háje či na Závist. (Pro mimopražské - jedná se o krásná zelená místa, kde můžou děcka běhat bez obav před auty.) A díky dočasně rozbitým golfkám jsem si i vyzkoušela, jak se v šátku nosí dvě děti najednou. No, že by to byla kdovíjaká slast, tak to se rozhodně říct nedá. Ale furt lepší než vláčet se hromadnou dopravou s hlubokým kočárem...

Velké překvapení pro mne bylo i to, jak pořád srovnávám Ladu a Verču. I přesto, že vím, že porovnávat děti je nesmysl. Ladě byly tři týdny a já si vzpomněla, že tehdy se na mne Verunka začala poprvé smát. Ne takové ty pousmání ze spaní, ale opravdové úsměvy radosti, že mě už zase vidí :o) A co myslíte? Od té doby jsem neustále Ladu sledovala. Jak je možné, že se ještě nesměje? Chybí jí něco? Ke konci šestého týdne se Verunka s oblibou šoupala po zádíčkách po podložce, ale Lada jenom leží jak pecka. Vyvíjí se dobře? Že Lada v noci spí zas připadalo podezřelé manželovi, není nějaká mentálně zaostalá, že se vůbec neozývá?... Upřímně doufám, že časem mě to srovnávání přejde - ono nic si nepamatuji tak dobře, jako Verunčin první úsměv, ostatní dovednosti mi už potom nějak časově splývají dohromady...

Jako pověra se naštěstí ukázala "zaručená hláška", že dítě mezi druhým a třetím rokem není připravené na nového "vetřelce do rodiny", bude žárlit, začne se počůrávat nebo bude znova vyžadovat kojení... Nerada bych to zakřikla, ale zatím je vše v pořádku. Jo, trochu žárlí: začala s oblibou používat miminkovské věci. Leze do malé postýlky, chodí spát do přenosného košíku, hraje si s chrastítky na hrazdičce, objevila dudlíky (které jsem kdysi dostala a které nežužlala ani jako mimino - no a teď za jejího příšerného řevu letěly do koše)... Ale zároveň má zájem o Laděnku. Pomáhá s přebalováním, chce se koupat s ní ve vaně (aby mi ji mohla pomoct umýt), vozí kočárek, někdy sama od sebe vezme chrastítko a jde si s Ladou hrát, před spaním jí musí dát pusinku... No, doufám, že jim ta sourozenecká láska vydrží co nejdýl :o)

Teď s dvoutýdenním odstupem bych už řekla, že šestinedělí pro mne byla procházka růžovým sadem, i když v tu chvíli mi to tak nepřipadalo. Přeci jenom to bylo období zvykání si na život ve třech (plus večer k nám přibýval manžel jako čtvrtý), slaďování denního řádu Verunky s řádem Laděnky, téměř pořád jsem se věnovala buď jedné nebo druhé, případně oběma najednou, léčila se z anémie a vůbec celý organismus se vzpamatovával z porodu... ale kdyby Lada byla stejné kvítko jako Verunka, bylo by vše podstatně horší. Vlastně byt jsem opravdu pořádně uklidila prvně až po šestinedělí, do té doby jsem jenom v pravidelných intervalech binec z jednoho pokoje přeházela do pokoje druhého, abych ve vyprázdněné místnosti mohla utřít prach a vytřít, na víc mi nezbýval čas ani síly. Teprve teď k nám můžu s klidem pozvat návštěvu, protože všechny věci už našly své místo a já už taky zvládám každodenní běžnou údržbu :o)

Mohla bych být naprosto Šťastná, kdyby... Kdyby se mě manžel na konci šestinedělí nezeptal, kdy už konečně začnu vypadat jako člověk? Jak je možné, že už jsem TAKOVOU DOBU po porodu a pořád ještě nemám na těle pevné svaly? Proč si párkrát do týdne nezacvičím, abych vypadala normálně? Prostě že mu je líto, ale už nejsem dost hezká na to, aby se mnou mohl dál žít. Nevím, asi byla smůla, že si ke svému proslovu vybral špatnou dobu - den předem se mi prvně podařilo urvat si čtvrthodinku jenom pro sebe, kdy jsem si trochu zacvičila a ještě teď mě z toho bolelo celé tělo. Nějak jsem v tu chvíli neměla náladu vůbec nanic. Ještě před chvílí jsem se těšila na druhý den, až bolest povolí a já si zas najdu chvilečku pro své zdraví - teď jsem však měla jenom pocit marnosti. Intenzivní trénink bez manželovy pomoci (pohlídání obou dětí nebo aspoň částečný úklid domácnosti) prostě nezvládnu a ty chvilky, co zušlechťování své postavy mám čas věnovat, jsou spíš pro můj dobrý pocit z protažení se, než že by přinášely okamžité výsledky :o( A v tom rozpoložení mi najednou došlo, že manžel má asi pravdu. Teda, s tím rozchodem. Protože i když věřím tomu, že za pár měsíců už zase budu vypadat "jako člověk", nemám zájem o tom někoho přesvědčovat. Před lety jsme si před oltářem slíbili "v dobrém i ve zlém"... a najednou je i těhotenství problém. Teprve teď jsem si uvědomila, že mě vlastně manžel odmítal už ke konci těhotenství, jenže tehdy jsem si to nechtěla připustit a namlouvala si, že se mi to jenom zdá: to ta únava a rozbouřené hormony, hledám problémy i kde nejsou... :o( Jsem naprosto zmatená a nechápu, co se stalo. Vlastně to bylo největší překvapení z celého šestinedělí :o(

Ale abych nekončila tak smutně - víte, co se mi přihodilo minulý týden? Šestinedělí už sice bylo pryč, ale stejně si nenechám ujít příležitost vám o tom napsat. To jsem si tak večer šla z nákupu, byla jsem ráda, že už den pomaličku končí, protože byl fakt náročný: co jsem mohla, to jsem pokazila a navíc se holky od rána předháněly v protivnosti... a v tom se to stalo. Něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Potkaly jsme... KOMINÍKA! Jen co jsem se vzpamatovala z ohromení (jakožto dítě z pražského sídliště je pro mne kominík zhruba stejně reálná postava, jako třeba hastrman, čert nebo víla), šáhla jsem po knoflíku a mohla si ho ukroutit. Věřte nebo ne, ale opravdu to funguje! Během chvilky se spustil příjemně teplý večerní deštík, dvojhlasně vřískají kočárek zřejmě pochopil zázrak okamžiku a zklidnil se, já přestala mít důvod letět domů tryskem a zvolnila chůzi... a hezky si vychutnávala situaci, kterou jsem vždycky milovala. Procházku za teplého letního (no jo, já vím, že léto ještě není - ale teplíčko ano) večera, kdy pro horkém dni deštík člověka příjemně zchladí... Jestli TOHLE není štěstí, tak už nevím :o)