Je až neskutečné, jak ten čas letí. Nedávno jsem zaměstnavateli nahlašovala nástup na mateřskou dovolenou - takže teď už mi zbývá ani ne šest týdnů do porodu...
Poprvé touto dobou už jsme v předsíni zakopávali o tašku do porodnice. Vlastně ty tašky byly tři - jedna veliká převeliká, ve které jsem měla "nejnutnější věci" do porodnice a která nasvědčovala tomu, že odjíždím aspoň na tříměsíční výpravu za polární kruh. Nejvíc místa v ní zabíraly všemožné knížky a časopisy, protože co taky jiného dělat v nemocnici, když tam jste s malým novorozenětem, které stejně pořád jenom spí, že? A dobrou radu od mojí mámy: "Po porodu se vykašli na čtení, ale spi, spi a spi, co to půjde, protože doma už se ti to nepovede." jsem jaksi nehodlala brát vážně. Jak jsem později zjistila, ke své smůle...
Ve druhé tašce bylo převlečení pro manžela na porodní sál a v té třetí miminkovské oblečky, které mi pak manžel přivezl při propuštění. Zato teď... Popravdě řečeno kdybych nezačala psát další díl deníčku, tak bych na nějakou tašku ani nevzdechla. Zrovna jako mě doteď nenapadlo probrat všechny věci po Verunce a hezky si je připravit k dalšímu použití, no a samozřejmě dokoupit všechno, co chybí. Teda, abych nelhala - jistě že mě to napadlo. Jenom mi pořád nějak nedocházelo, že přeci jenom termín už se blíží a čím víc je nadohled, tím rychleji čas utíká. Což je zvláštní, poprvé jsem měla pocit přesně opačný: zdálo se mi, že se svého vytouženého miminka snad ani nedočkám a když mi navíc odešla hlenová zátka (jak se později ukázalo skoro dva týdny před porodem), tak to už opravdu byla doba k nepřečkání. Neustále jsem se pozorovala, z každého píchnutí byla v napětí - už?, několikrát denně jsem přepočítávala zbývající dny do termínu (a později pro změnu kolik dní už přenáším)... ale čas jsem tím stejně neurychlila.
No ale co jsem zanedbala při přípravě věcí, to jsem pro změnu nahnala výběrem porodnice. Poprvé jsem se s nějakým výběrem moc nezatěžovala, v podstatě mi bylo všechno jasné - někde se rodí do vody, jinde ne, tatínka už dneska pustí všude a jestli je nemocnice hezká nebo není... tak to je to poslední, na čem by mi záleželo. Teprve ke konci těhotenství při předporodních kurzech jsem pochopila jednu strašnou věc: moje představa, že prostě budu rodit a když se bude dít něco špatného, tak lékaři zasáhnou, je mylná. Teda, ne že by nezasáhli. To zase jo. Bohužel, někdy ještě dřív, než se vůbec nějaký problém stihne zjevit aspoň na obzoru... Což je skutečnost, která se mi ani trošičku nelíbila; na druhou stranu bych nerada nějak ohrozila zdraví svého dítěte či své, tak jsem se pídila i po názorech zahraničních lékařů - v té době jsme totiž v "skororodině" měli i jednu holandskou porodní asistentku a informace ze Země porodů doma byly sice dost jiné než to, co nám na kurzech hustila česká asistentka do hlavy, zato se víceméně shodovaly s mojí představou. Diví se snad někdo, že jsem si chtěla zjistit, "jak je tomu doopravdy"?
Výsledek mě potěšil - ani sami lékaři se nedokáží shodnout na tom, co je vlastně správné :o) A protože mně připadají nejpřesvědčivější argumenty Světové zdravotnické organizace (bodejť by ne, když se víceméně shodují s mými představami :o) ), rozhodla jsem se, že tedy budu preferovat porod podle jejich doporučení. To jest: při normálním porodu by k zásahu do přirozeného procesu měl existovat opodstatněný důvod, který je daný mým aktuálním zdravotním stavem. Za zásah do porodu se přitom považuje třeba i nařizování, v jaké poloze mám rodit... Koho zajímají podrobnosti, může si doporučené a nedoporučené postupy WHO (i s odůvodněním) přečíst tady.
V době, kdy jsem se k oněm doporučením dostala, už jsem měla porodnici vybranou. Nedá se říct, že by se jimi tak úplně řídila... jenže to se nedalo říct o žádné pražské porodnici. Vlastně jediné vyhovující bylo Centrum aktivního porodu na Bulovce, které ovšem asi čtvrt roku před mým termínem přestalo fungovat... Tehdy jsem z toho nedělala vědu - však se s personálem dohodneme, nechci přece nic zvláštního, nic, co by je zatěžovalo, prostě mě nechají žít a já zato ukážu svoji dobrou vůli a k samotnému vytlačení miminka si vylezu na porodní stůl, jen když mě nebudou nutit dávat nohy nahoru na opěrky (měla jsem dlouhodobě zablokovaná záda a poloha s nohama nahoře pro mne byla sama o sobě značně bolestivá - i dvě porodní asistentky mi nezávisle na sobě řekly, že z tohoto důvodu bych se při porodu "klasické poloze" měla vyhnout a že to pro lékaře určitě nebude problém...). Dopadlo to... no, škoda slov. Ale hlavně jsem si v praxi ověřila tvrzení, že jakýkoli zásah do porodu může vyvolat další problémy, které si vyžádají další a další zásahy... Až se z normálního dobře probíhajícího porodu (jakým můj porod do prvního zásahu byl) stane porod rizikový (jak byl nakonec zhodnocen v porodopisu).
Byly to právě vzpomínky na první porod, díky kterým jsem teď porodnici vybírala obzvlášť pečlivě a prakticky hned od počátku těhotenství. Sháněla jsem takovou porodnici, kde mají jednak dobrý přístup ke kojení a jednak k "přirozenému porodu". Nerada bych se dočkala například toho, že sestry bez mého vědomí dají miminku dudlík. Ne, že bych proti němu něco měla, ale jsem to já, kdo by musel v noci k miminku vstávat a vracet mu do pusinky vypadlý dudlík, kdo by ho musel pravidelně vyvářet, kdo by nakonec musel dítko od dudlíku odnaučit... proto bych to chtěla být já, kdo rozhodne o tom, zda je pro mne ještě únosné nechat si ožužlávat prsy nebo jestli už je čas na umělou náhražku. A zrovna tak bych nedokázala být vděčná lékařům, že si poradili s mým komplikovaným porodem, když bych měla minimálně podezření, že ke komplikacím došlo hlavně proto, že nerespektovali doporučení WHO. Tím nechci říct, že při dodržení doporučeného postupu k problémům dojít nemůže - samozřejmě, že může. Jenže to bych věděla, že se udělalo vše proto, aby k nim nedošlo, čili je to nezvratné dílo osudu.
Pročítala jsem hodnocení porodnic na Rodině a Emiminu, jenže... Co si myslet o porodnici, o které většina žen napíše, že se v ní samozřejmě dodržuje desatero pro úspešné kojení... a mezi tou spoustou nadšených příspěvků člověk naráží na věty "dítě mi přinesli šest hodin po porodu s dudlíkem v puse", "miminko jsem dostala čtyři hodiny po porodu a už bylo přikrmené" apod. ? Byla jsem nadšená, když jsem u nějaké porodnice opakovaně četla, že si rodička může pro porod zvolit polohu, jakou chce... abych se osobním mailíkem dozvěděla, že ta "možnost volby" vyplývá z existence polohovatelných lůžek a prakticky se jedná o varianty od sedu do lehu s nohama nahoře...
Nakonec jsem si přeci jenom vybrala - pokud bude těhotenství probíhat v pohodě, tak zhruba týden před termínem se přemístím do Vrchlabí a porodím v místní nemocnici. Pokud by se objevily nějaké komplikace nebo pokud bych začala rodit dřív, zkusím své štestí v Podolí.
Jeden čas jsem i přemýšlela, jestli vůbec má cenu do Vrchlabí jet, když Podolí už začalo mít dobrou pověst i co se týká "přirozených porodů". Ale pak jsem Vrchlabskou porodnici viděla a ta útulnost oddělení mě naprosto okouzlila. Ve velkých nemocnicích se tak milé a domácké prostředí snad ani vytvořit nedá... Ale co mi učarovalo ještě víc, bylo chování personálu. To, že mé představy o porodu pro ně nejsou problém, jsem věděla už předem, od jiných spokojených mamin. Chtěla jsem si však s nimi probrat nějaké "neobvyklosti", jako třeba ambulantní porod. Překvapilo mě, že jsem se zcela věcně dozvěděla, co a jak bych si musela zařídit a NIKDO po mně nechtěl ani vysvětlení, proč se nechci spokojit s "normálním" průběhem hospitalizace, ani mi nevnucoval své názory na věc (ať už kladné nebo záporné). To při prvním porodu v Krči jsem musela vysvětlovat i to, proč si chci k porodu vzít svoje vlastní domácí šaty :o(
Zkrátka - budu ráda, pokud se mi podaří porodit ve Vrchlabí. Nicméně s klidným svědomím bych skončila i v tom Podolí, i když jsem slyšela, že tam je někdy nutné se o svých představách dohadovat - prý záleží na tom, na koho člověk natrefí. To bych nerada, přeji si rodit v klidu, ale na druhou stranu, určitě by to zvládl manžel, zkušenosti už má :o) Taky co se kojení týká, tak Podolí není (narozdíl od Vrchlabí) "baby-friendly", ale prý se přístup dětských sester a lékařů zlepšuje. Navíc už nějaké zkušenosti mám od Verunky, takže pokud bude vše v pořádku, neměla bych mít problém. A pokud mi kojení nepůjde, tak teď už vím o existenci tzv. laktačních poradkyň... Na druhou stranu Podolí má oproti Vrchlabí jednu nedocenitelnou výhodu - novorozeneckou JIP-ku. Ale čím víc se blíží termín porodu, tím je menší šance, že bych byla nucena místo běžné porodnice vyhledat porodnici právě s JIP-kou (tu má asi 1/4 porodnic v ČR).
No, upřímně řečeno, sama jsem zvědavá, jak "to" zvládnem. A hlavně co s Verunkou při porodu. V Praze sice máme babičky a dědečky, ale jak moji tak manželovi rodiče pracují, takže není možné spoléhat na jejich pomoc v kteroukoli předem nečekanou hodinu. A ve Vrchlabí už bych o nějakém hlídání vůbec nevěděla... Jistě, jak v Praze tak ve Vrchlabí může hlídat tatínek, ale... No ale, no... Na dvou místech najednou být nemůže a při prvním porodu mi svou přítomností opravdu pomohl...
Když si s něčím opravdu nevím rady, tak se řídím radou "nechej věcem volný průběh". Takže Verunčino hlídání zatím neřeším, však ono to nějak dopadnout musí...
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.