Podruhé těhotná IV. - o sexuální výchově a zapomínání

Důvod byl tak jednoduchý, že dřív mě ani nenapadlo na něj pomyslet. Verunka má svojí oblíbenou hru - „hup na mámino bříško a jedééém...“. No a kdo z vás by riskoval, byť i v prvních týdnech těhotenství, rajtování po tak citlivé a hlavně důležité oblasti? Takže přesně to byl spouštěcí důvod mého vysvětlování, že po břiše se mámě neskáče, protože za pupíkem spinká mimi...

Upřímně řečeno, v úspěch jsem moc nevěřila, ale svět div se - přišel. Od té doby Verča po mně už neskákala, zato se mi každou chvíli vrhala na sukni, snažila se ji vyhrnout a nadšeně volala: „Pupík... mimi hají...mimi malá!“ Doma mi to nijak nevadilo, konečně, manžel ani poprvé na hlazení bříška moc nebyl, tak aspoň teď mi s tím někdo pomáhá :o) Ale když stejně zdivočela venku... Na striptýz na veřejnosti si opravdu nijak obzvlášť nepotrpím...

A tak jsem Verunce pořídila panenku - těhulku. Obyčejnou panenku s hadrovým tělíčkem, na které jsem zepředu našila jakousi kapsu se zipem, do ní vložila malé miminko... a Verča byla naprosto okouzlená. Šup mimi z bříška... mimi hají... a zase z bříška... pupík hají...

A to jen jedna část sexuální výchovy. Ta druhá spočívá v návštěvách u gynekologa. Verunka chodí se mnou na UZ a během vyšetření leží vedle mne a „sleduje cvrkot“. Při náběrech mi sedí na klíně a se zaujetím pozoruje, kterak mi jehla proniká do žíly. Přítomna bývá i u gynekologického vyšetření a nemám pocit, že by jím byla nějak traumatizovaná. Prostě všechno bere jako hru se zvědavostí, nehledě k tomu, že v ordinaci je stejně spousta zajímavějších věcí, než je máma. Třeba rozsvícená lampička, počítač, tužky a tak podobně. Jak tak těhotenství s malým děckem prožívám, tak se pomalu přestávám divit fotkám na zahraničních serverech, kdy např. kolem ženy v bazénu, která tlačí seč může, postává celá rodina včetně dětí a nadšeně sledují, kdyže to malé vyplave na povrch... Ne, že by zrovna tohle byl můj ideál, který si hodlám zrealizovat. Naopak, pro mne osobně je přítomnost Verunky u porodu (a to ať během rozběhnuté první, tak i během druhé doby porodní) nepředstavitelná, nicméně začínám chápat, že někdy to k takovým koncům zcela přirozeně vyústit může.

Takže sexuální výchova dvouletých dětí je pro mne neznámá věc, kterou jsem během prvního těhotenství řešit nemusela. A teď bych vám chtěla napsat ještě o druhé věci, kterou jsem naopak i poprvé řešit musela. Znáte vtipy o roztržitých profesorech, kteří na různých místech zapomínají deštník a vůbec jim nepřipadá divné, že moknou, i když by teoreticky neměli? Tyhle vtipy mi vždycky připadaly mírně uhozené, nicméně při prvním těhotenství jsem stejným stylem přišla o deštníky dva. Prostě jsem vyrazila s deštníkem do deště, po nějaké době jsem se za stejného deště vracela - ovšem už bez deštníku. Kdy a jak jsem o něj přišla, tak na to už jsem přijít nedokázala.

Během prvních čtyř měsíců současného těhotenství postrádám tisícikorunu (ostatní peníze v peněžence zůstaly, takže krádež vylučuji), mobilní telefon (zmizel na zhruba třísetkilometrové trase, kterou jsem celou strávila v automobilu - manžel mě podezírá, že ztráta byla úmyslná, telefon jsem měla už skoro třičtvrtě roku a koukala jsem po novějších typech :o)) a velký svazek klíčů od všeho možného... To jsou pouze ty cennější věci, drobnosti ani nepočítám. Naposledy jsem včera málem přišla o batoh - nechala jsem ho v čekárně u lékaře, naštěstí jsem pár metrů od kliniky z něj potřebovala vyndat pití pro Verunku... a měla jsem tedy ještě čas vrátit se nazpátek.

Nevzpomínám si, že bych někdy v odborných článcích četla o ztrátě paměti během těhotenství. Naopak, mlhavě se mi vybavuje výsledek jakéhosi výzkumu, podle kterého jsou těhotné ženy inteligentnější - jejich mozek musí zpracovávat víc informací, než je běžně zvykem (o těhotenství, porodu, kojení, péči o miminka), což se na jeho funkci příznivě projeví. Takže mě napadá pouze jedno jediné vysvětlení: pravděpodobně jsem i za normálních okolností velmi-velmi inteligentní a dalším zvýšením inteligence se už dostávám na úroveň oněch geniálních profesorů, a pak se tedy nijak nelze divit mé roztržitosti :o)

No, konečně, na příčinách zas až tak moc nezáleží. Jenom doufám, že ve své těhotenské roztržitosti jednou někde nezapomenu i Verunku...