Podruhé těhotná V. - výbavičková mánie

Nevím, jak pozitivní těhotenský test zapůsobil na vás. Já při prvním těhotenství nejdřív měla šílenou radost, že budeme mít mimi, připadalo mi až neskutečné, že něco takového mohlo potkat i nás... a vzápětí mi v hlavě začaly pobíhat myšlenky: „Je zapotřebí koupit dětskou postýlku. A jak přestavíme byt, aby se vešla do pokoje a zároveň v něm zbylo hodně místa na hraní?“ „Jaké oblečení bude mimi potřebovat? Dupačky, bodíčka, zimní kombinézka, letní šatičky...“ „Který kočárek je úplně ze všech nejlepší - velikánský, aby se v zimě do něj vešlo mimi i s fusakem a zároveň malinkatý, aby se nám dobře cestovalo hromadnou dopravou...“ „Nočníček je lepší obyčejný nebo ty nádherné hrací? A s jakými hračkami si takové mimi vlastně hraje?“...

První dva-tři měsíce jsem se je snažila držet na uzdě (abych něco nezakřikla), ale hned po vystavení těhotenské průkazky jsem se rozběhla do obchodů a vybírala a vybírala... Úplně nejdřív jsem koukala po chytrých knížkách, ze kterých se dá vyčíst kdeco - jak mimi v bříšku roste, co je potřeba si pro něj připravit, na co se opravdu, ale opravdu nesmí zapomenout, jak správně rodit, jak miminko uspat, co mu upatlat k jídlu... No, nevybrala jsem si. Takových knížek je na trhu spousta, jedna hezčí než druhá, a bývají až příliš drahé na to, abych je skoupila všechny :o) Problém za mne nakonec vyřešila kamarádka, která mi darovala Velkou knihu o matce a dítěti - přesně tu, kterou bych si asi nakonec stejně koupila, jen co bych se vzpamatovala ze šoku, který jsem utrpěla pohledem na cenovku :o)

Z knížky jsem se konečně dozvěděla, jaké nezbytnosti je zapotřebí koupit, a s vypsaným seznamem v ruce jsem mohla začít obcházet obchody systematičtěji. Zjistila jsem, že kromě Teska, Kotvy a podobných všeobecných obchodů existují i obchůdky menší a specializované přímo na miminka, dokonce že inspiraci lze získat třeba z katalogu zásilkové Lavety... V obchodech jsem trávila prakticky všechen svůj volný čas (no, zrovna moc ho nebylo - kromě zaměstnání, kde jsou přesčasy jaksi samozřejmostí, jsem navíc ještě pomáhala manželovi s jeho firmou) a kdybych mohla, skoupila bych snad naprosto všechno.

Kdybych mohla - to jsou ta správná dvě slova. Asi bych se měla zmínit, že do obchodů chodím s téměř prázdnou peněženkou. Ještě za svobodna to byla moje ochrana proti přílišnému utrácení. Teď - nutnost. Jak už jsem zmínila, manžel má firmu. No a nevím, jak to chodí u ostatních manželů-podnikatelů, ale my jsme věčně bez peněz. Prakticky. Teoreticky (rozuměj - účetně) má firma docela slušný zisk, jenom ty peníze k nám tak nějak nechtějí přijít. A když už přijdou, mám na stole velkou hromadu faktur, kterou je potřeba zaplatit teď hned okamžitě (splatné byly už někdy před měsícem a dříve) a ještě větší těch, co se musí zaplatit co nejdřív. A mezitím, co zapomínám na věci, které se mi tak líbily a byly by potřeba a do počítače vyťukávám bankovní příkaz k úhradě faktur, mě manžel uklidňuje: „Neboj, peněz je dost, už jsou na cestě další. A nejpozději až skončí sezóna a nebude potřeba kupovat materiál na další zakázky, pořídíme z nich všechno, co je chceš.“ :o) (Mimochodem, sušičku na prádlo mi takhle sliboval dva roky - a pořídila jsem si ji poté, co jsem zrušila své úrazové pojištění se spořením :o)) )

Zkrátka - po obchodech jsem courala a vybírala, sem tam jsem něco drobného koupila, ale „hlavní nákup“ jsem schovávala na konec sezóny (který měl přijít zhruba s narozením Verunky). Nakonec to dopadlo tak, že tchyně přitáhla několik pytlů použitého oblečení, které jsem probrala, určitě aspoň třetinu vyházela coby nepoužitelné a zjistila, že z oblečení už vlastně vůbec nic nepotřebuji - leda by se mi něco líbilo tak moc, že bych si to chtěla koupit :o) Navíc díky zjištění, že i použité zboží vypadá kolikrát moc pěkně, jsem po porodu začala chodit nakupovat zejména do sekáčů a ušetřené peníze vrazila do krásných zbytečností, jako je třeba kojenecké plavání.

A teď jsem na tom podobně - myšlenky co všechno je nutné udělat a koupit mě pronásledují od začátku, jenom na jejich realizaci už nemám tolik možností. Obcházet s dítětem obchody? Nemožné, i když je Verunka strašně hodná, v obchodech bych si ji musela přivázat k noze, aby pořád někam neodbíhala. Prohlížet internetové obchody a vybírat si v nich? To už je lepší nápad - jenom kdyby poplatky za telefonní připojení tolik nelezly do peněz... Katalog Lavety? Inspirující, ale poněkud omezený výběr. A víte, co je naprosto nejhorší? Že pro nové miminko vlastně vůbec nic nepotřebuji, mám spoustu věcí po Verunce a další hadry a krámy už bychom stejně někam těžko uskladnili. Pro začátek potřebuji koupit jen a pouze postýlku a jeden sváteční obleček...

Nicméně touha připravit všechno pro miminko je tak velká, že ve mně přímo způsobuje přetlak. A abych přepětí aspoň trošku vypustila, vrhla jsem se do zútulňování bytu. Bydlíme v jedna plus jedna - jeden pokoj na spaní a hraní, druhý na všechno ostatní. A právě spacohrací pokojík jsem se snažila přestěhovat tak, aby se do něj vešla i druhá postýlka, aby bylo kam umístit další oblečky a aby se v něm dalo si hrát. A protože je v něm starý nábytek po babičce (už několik let plánujeme v příštích několika letech stěhování mimo Prahu, takže k nákupu nového nábytku se nám z finačních důvodů moc přistoupit nechce), který jsem kdysi pro Verunku aspoň provizorně polepila obrázky, vyřádila jsem se aspoň na něm. Koupila jsem si červený, žlutý a modrý Balakryl (má atest i pro použití na hračky pro děti do tří let), kterým jsem nábytek trošku vylepšila. Nové barvy jsem přizdobila dřevěnými ptáčky a sluníčky. Z knihovny po odstranění skla vznikla skříňka na hračky, ze sekretáře jsem vyndala okrasné skleničky a hrníčky, uschovala do krabice ve sklepě a (opět po odendání skel) tím Verunka získala vlastní knihovničku. Sušák na prádlo, který téměř neustále zabíral podstatnou část volného prostoru, nahradila méně objemná sušička - sice se do pokoje moc nehodí, ale zato z ní za hodinku vyndavám suché prádlo, mezitím co ze sušáku mi Verunka ani ne za hodinku sundávala prádlo mokré a chodila si ho uklízet ke svým hračkám... Odstranila jsem starý koberec a na holá prkna dala jenom dětský hrací kobereček. Manžel si prosadil, že aspoň postýlka (Verunčina i ta, co koupíme) budou přírodní - ale oba máme pocit, že teď kus přírodního nábytku vypadá v pokoji jak pěst na oko. Takže usilovně přemýšlím, jakou barvu by obě postýlky měly mít - stejnou, jako ostatní nábytek, nebo by bylo lepší trošku zaexperimentovat a červeno-žluto-modrou sestavu doplnit třeba nějakým odstínem světlejší zelené? Krom toho už teď mám promyšlené další úpravy, které jsem schopná zvládnout při nejhorším svépomocí (nábytek jsem natírala společně se svým tátou, spíš z časových důvodů, než že by to bylo tak složité). Jen tak mimochodem se tím vyřešil i problém nové postýlky - musí být jednoduchá a bez dalších skříněk (nikam už by se nevešly) a hlavně světlá (to proto, aby se dobře natírala na zvolenou barvu :o) ).

Tak tyto bytové úpravy mě v poslední době docela zaměstnaly. I když na druhou stranu ne zas až tak hodně, abych díky nim úplně zapomněla na výbavičku. Už jsem napsala, že pro druhé miminko vlastně nic nepotřebuji.. To ale neznamená, že bych nenacházela spoustu věcí, které jsem poprvé neměla - hlavně proto, že jsem o nich vlastně ani nevěděla. Teď ale mám pocit, že jsou neskutečně důležité a že bez nich nemůžu dítě pořádně vychovat. Jaké výrobky tím konkrétně myslím? No, třeba dětské závěsné lůžko - Verunku jsem hodně nosila v šátku, a to i po bytě. Mám pocit, že kdyby se mohla houpat, část nošení by mi ubyla. Nebo speciální batoh pro miminkovské procházky - široké pevné popruhy a spousta kapes: na čisté pleny, na špinavé pleny, na udržování teplých-studených přesnídávek a pití, na doklady, na přebalovací podložku... Jasně, maminky s kočárkem to neocení, ale maminky-klokanky-indiánské babičky jistě pochopí mé nadšení :o) Možná i sklopný přebalovací pultík do koupelny (opět se spoustou kapes)... Fakt nechápu, jak jsem vůbec bez těchto vymožeností mohla Verunku po celé první dva roky zdárně vychovat :o)))

Tak, tolik tedy k výbavičce. Pro druhé mimčo kromě postýlky nepotřebuji vůbec nic, protože všechno už doma mám, ale to chození po obchodech a přehrabování se v dětských věcičkách mi docela chybí. A pokud vás zajímá, co jsem potřebovala pro Verunku, tak seznam najdete tady.